Zobrazují se příspěvky se štítkemKnihy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKnihy. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 27. dubna 2012

Smršť. Nový Johan Theorin už za dva týdny

--> Na Plzeň, Vávro, na Plzeň! Na Bělehrad! Šimek vyzýval k cestě do Plzně, Švejkův Hašek mířil na Balkán. Já (pokolikáté už?) zamířím (zase) na sever. Další severská detektivka na obzoru. Tentokrát ale nejde o neznámého autora, který do Česka vkročí poprvé - nakladatelství Moba vydává po knize Mlhy Ölandu další díl volného cyklu Öland Quartet Johana Theorina - Smršť.

Mlhy Ölandu trošku vyšuměly, alespoň co se Internetu týče, přitom ve Švédsku byly oceněny jako nejlepší detektivní debut roku 2007 (Best First Mystery Novel 2007, udělila Swedish Academy of Crime Writers), Doufejme, že Smršť, v anglickém vydání The Dark Room (ve švédském originále Nattfåk), bude vidět více. Není to přitom "řadová" detektivka. Smršť získala v roce 2008 ocenění jako nejlepší švédská detektivka roku (Best Swedish Crime Novel 2008). Jen dodám, že v roce 2009 totéž ocenění získaly Tři vteřiny autorské dvojice Anders Roslund a Börge Hellström, které před týdnem zamířila na pultý českých a moravských knihkupectví s detektivkou Box 21.

Johan Theorin: Smršť - o čem kniha je?

Přízraky mrtvých se vracejí. Anebo to nejsou přízraky? Chladný, ponurý říjen na ostrově Öland. Joachim, učitel ze Stockholmu, nedal na pověry o ostrově a se svou rodinou se nastěhoval na výstavný statek Aludden. Tato usedlost však byla vystavěna ze dřeva lodního vraku a říká se, že muži, kteří stavěli blízké majáky, slyšeli z domu výkřiky utopených námořníků. Na jednom trámu v domě jsou ještě pořád vyrytá jména mrtvých a všem obyvatelům přineslo toto místo jen neštěstí.

Jednoho dne je nalezena mrtvola Joachimovy ženy Katrin. Utopila se za opravdu záhadných okolností. Co se to jen na Aluddenu odehrává? A jakou roli v tom hraje Joachimova sestra, s níž už před nějakou dobou rodina přerušila kontakty?

Smršť vydává nakladatelství Moba 15. května 2012. Určitě zkusím.






-->

čtvrtek 26. dubna 2012

Hunger Games. Dalo se to čekat, komplet je tady.

--> Komplet. Tohle slovo má knižní branže ráda. Už jednou vydělané peníze se (možná) podaří vydělat ještě jednou. Jednotlivě vydané díly jakékoli knižní série se znovu vytisknou, nasadí se jiný přebal, brožovaná (protože levnější) vazba se vsadí do kartonového obalu a hurá - "dárkové speciální" vydání je na světě! Škola noci, Odkaz Dračích jezdců, Upíří deníky. Všechny to potkalo. Pozor. Neříkám, že je to špatně, snaha "vytočit" z toho ještě nějaké peníze není nic špatného - když je poptávka.

Po Hunger Games je poptávka zcela určitě. Trochu (víc) slabomyslný příběh (ano, nemám ho prostě rád) se stal v Česku i sousedním Slovensku po uvedení filmové adaptace hitem, český Fragment i slovenský Ikar si určitě musí mnout ruce, že před několika lety zakoupili na sérii Hunger Games práva.

Suzanne Collins: Hunger Games - komplet

Dárkové vydání světového bestselleru v luxusním boxu s holografickou folií. Vítězství znamená slávu a bohatství. Prohra znamená jistou smrt. Hunger games začínají... V troskách bývalé Severní Ameriky se rozkládá země Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitolem a dvanácti okolními kraji. 

Kapitol jim vládne krutou a tvrdou rukou. Poslušnost si udržuje kláním Hunger games - zvrácenou televizní reality show, ve které každoročně jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje nedobrovolně bojují o život. Do hry však vstupuje šestnáctiletá Katniss, která se nehodlá podřídit... Překvapivé výsledky zápasu povzbudí obyvatele země Panem, aby se postavili k odporu, a v krajích se formuje odboj.

Podaří se zabránit krvavému střetnutí, jehož důsledky by byly víc než hrozivé?


Můj názor? Luxusní box s holografickou fólií - pro fans to zní určitě lákavě. Marketingová mucholapka.  Přestože Hunger Games nemám rád, kompletu fandím a věřím, že se bude dobře prodávat. Jinak bych o něm nepsal.



-->

středa 25. dubna 2012

Jennifer Eganová: Návštěva bandy rváčů. Kniha s "cejchem" Pulitzera vychází v Odeonu 11. května.

--> Pulitzerovu cenu za prózu pro rok 2011 obdržela Jennifer Eganová za román A Visit from the Goon Squad. Knihu v květnu vydává nakladatelství Odeon - české vydání nese název Návštěva bandy rváčů.

Jennifer Eganová:  Návštěva bandy rváčů

(oficiální anotace)Čas je rváč,“ říká jedna z mnoha postav, jejichž propletenec vztahů a osudů sledujeme od 70. let 20. století až do roku 2020. Bývalý punkrocker Bennie Salazar to v hudební branži dotáhne až na majitele úspěšného hudebního labelu, ale v osobním životě to není žádná sláva. Krize hudebního průmyslu jde v jeho případě ruku v ruce s krizí středního věku a Bennie sahá po alternativních řešeních – sype si do kávy šupinky zlata k posílení potence. Jeho asistentka a pravá ruka Sasha zase celý život bojuje se svou kleptomanií a traumaty z nešťastného dětství. Spisovatelka suverénně přeskakuje mezi žánry i vypravěči, střídá časové roviny: spolu s Benniem, Sashou a dalšími z celé mozaiky postav pendlujeme mezi New Yorkem, Neapolí a dalekou Keňou. Jedním z vrcholů autorčina literárního mistrovství je ta část díla, kterou Sashina dvanáctiletá dcera odvypráví jako powerpointovou prezentaci. Jennifer Eganová dokazuje, že v životě i v literatuře je možné všechno.

Návštěvu bandy rváčů právě začínám číst, jako "teasing" zveřejním kousek první kapitoly.

Návštěva bandy rváčů - úryvek z první kapitoly:

     Začalo to jako obvykle, na dámských záchodních hotelu Lassimo. Sasha si právě v zrcadle upravovala žluté oční stíny, když si všimla, že na podlaze vedle umyvadla leží něčí cestovní taška, nejspíš té ženy, jejíž čurání se matně ozývalo zpoza dveří kabinky, co vypadaly jako dveře od sejfu. Byla otevřená a zcela nepokrytě z ní čouhala peněženka ze světlezelené kůže. Když se k tomu Sasha vracela, došla k závěru, že to, co ji vyprovokovalo, byla prostě slepá důvěra k té čůrající: Žijeme ve městě, kde vám kdekdo vyfoukne nos mezi očima, když mu dáte šanci, a přesto někdo nechá ležet svoje saky paky všem na očích a čeká, že tam na něj budou čekat, až se vrátí?
     Dostala chuť dát jí za vyučenou. Jenže ta chuť ve skutečnosti maskovala něco hlubšího, puzení, jemuž Sasha nikdy nedokázala odolat: ta naditá šrajtolfe z jemné kůže se jí doslova nabízela - přišlo jí tak nudné, tak otřepané nechat ji tam ležet, místo aby popadla příležitost za pačesy, zdvihla hozenou rukavici, udělal krok do tmy, pochlapila se, hodila opatrnost za hlavu, vrhla se do nebezpečí ("Rozumím," přikývl Coz, její psychoterapeut) a ten zkurvenej krám prostě vzala.
     "Chcete říct ukradla."
     Snažil se Sashu přimět, aby to slovo používala, což se u peněženky dalo obejít hůř než u většiny toho ostatního, co šlohla v uplynulém roce, kdy  - podle Cozových slov  - došlo ke zhoršení jejího stavu: patery klíče, čtrnáctery sluneční brýle, proužkovaný dětský šátek, dalekohled, struhadlo na sýr, kapesní nůž, osmadvacet mýdel a osmdesát pět psacích per - od propisek za pár babek, s nimiž podepisovala účtenky při platbě kartou, až po malé fialové pero značky Visconti, které je na internetu k mání za dvě stě šedesát dolarů a které štípla právníkovi svého bývalého šéfa při podpisu smlouvy. V obchodech už Sasha nekradla - tamní neosobní, anonymní zboží ji nechávalo chladnou. Svrbění v prstech poci|ťovala jen u věcí patřících konkrétním lidem.
    "Fajn," připustila. "Ukradla."
     Společně to její puzení nazývali "osobní výzvou", jako kdyby tím, že tu peněženku sebrala, složila zkoušku houževnatosti, osobitosti. Chtěli její myšlení pozměnit tak, aby viděla výzvu v tom, že tam tu peněženku nechá, a ne že ji sebere. Pak by byla vyléčená, i když Coz výrazy jako "léčba" zásadně nepoužíval. Nosil ulítlé svetry a nechal si říkat Coz, ale byl starosvětsky nevyzpytatelný do té míry, že Sasha nepoznala, jestli je gay nebo heterosexuál, jestli je autorem slavných knih nebo (jak ho občas podezírala) nepatří k uprchlým trestancům, co se vydávají za chirurgy a nechávají lidem v mozku operační nástroje. Google by samozřejmě její dilema vmžiku vyřešil, ale protože ty otázky byly užitečné (tvrdil Coz), Sasha zatím odolávala.
     Lehávala v jeho ordinaci na příjemně měkké pohovce z modré kůže. Coz přiznal, že má ten gauč v oblibě, protože z nich obou snímá břímě očního kontaktu. "Vy máte něco proti očnímu kontaktu?" zeptala se Sasha. Nechápala, jak se může psychoterapeut k něčemu takovému přiznat.
     "Docela mě to unavuje," připustil. "Takhle se aspoň každý můžeme dívat tam, kam chceme."
     "Kam se díváte vy?"
     Coz se pousmál. "Sama vidíte, jaké mám možnosti."
     "Kam se tedy obvykle díváte, když na pohovce někdo leží?"
     "Po místnosti," odpověděl Coz. "Do stropu nebo do prázdna."
     "Spíte při tom někdy?"
     "Ne."
     Sasha většinou hleděla do okna, ze kterého byl výhled na ulici a které dnes večer, zatímco vedla svůj monolog, bičovaly provazy deště. Zahlédla tu peněženku, nadýchanou a přezrálou jak broskev. Vyškubla ji té ženě z tašky, strčila si ji do kabelky a zapnula zip dřív, než ustal zvuk močení. Thrnutím otevřela dveře na chodnu a proplula vestibulem zpátky do baru. Jedna druhou vůbec neviděly.


Knihu vydává Odeon 11. května. Doporučuji.



-->

úterý 24. dubna 2012

Severská krimi. Ještě pořád nemáte dost? Přichází Leif Persson.

--> Severská detektivka nás hrozí zahltit. Stieg Larsson (Milénium), Jo Nesbø (brzy Sněhulák), Lars Kepler (v září Svědkyně ohně), Anders Roslund a Borge Hellström (aktuálně Box 21), Mari Jungsted (Neviditelný) a další a další. Hrnou se na nás ze všech stran. A pořád to není všechno. Další pořádnou dávku severského napětí nachystala Moba. V červnu se českým (a moravským, samozřejmě) čtenářům poprvé představí Leif Gustav Willy Persson, švédský spisovatel a (pozor) kriminalista.

Nakladatelství Moba vydá postupně Perssonovu volnou trilogii, jejímž spojujícím prvkem je dodnes nevyjasněná vražda švédského ministerského předsedy Olofa Palmeho. Představím vám jednotlivné díly:

Mezi touhou léta a chladem zimy

(Mellan sommarens längtan och vinterns köld, 2002) Stockholm, listopadový páteční večer. Americký novinář John Krassner spadl z patnáctého patra studentské koleje. Jednalo se o sebevraždu, nebo jej někdo shodil? Pro spěšně přivolanou policii je věc jasná: muž se dobrovolně rozloučil se životem, navíc zanechal nanejvýš poetický vzkaz na rozloučenou – prožil prý svůj život mezi touhou léta a chladem zimy. Je to sice poněkud tajemné sdělení, nicméně případ se zdá být jednoznačný a záležitost je odložena. Jeden z nejvyšších policejních úředníků, kriminální ředitel Lars M. Johansson, však oficiálnímu závěru vyšetřování nevěří. Na té historce mu něco nesedí, zdá se až příliš jednoznačná. Když je pak v podpatku Krassnerovy boty nalezen ještě lístek s tajnou soukromou Johanssonovou adresou a poznámkou „nejčestnějšímu policistovi“, rozhodne se Johansson záležitost prošetřit, třebaže v průběhu svého vyšetřování si bude několikrát přát, aby se rozhodl jinak…

Vydává Moba v červnu 2012.


V jiném čase, v jiném životě

(En annan tid, ett annat liv, 2003) Druhý díl volné trilogie. Tento rozsáhlý kriminální román vychází z dobře zachovaného historického faktu: okupace velvyslanectví Západního Německa ve Stockholmu v roce 1975 teroristy. Příběh se přesune rychle do roku 1989 k nevyřešenému bodnutí státního úředníka, a poté až do roku 1999, kdy švédské zpravodajství zkoumá nově koncipovaného ministra obrany; objevují se nečekané vazby na zločiny z minulosti. Se svým obvyklým cynickým vtipem a znalostí policejní mluvy, spřádá Persson odpornou síť vydírání, agentů a chamtivosti, která se dotýká všech vrstev švédské společnosti.

Vydává Moba v září 2012






Volně padající jako ve snu

(Faller fritt som i en dröm, 2007) Třetí díl volné trilogie. Je 15. srpna 2007 a šéf Národní kriminální policie ve Švédsku, Lars Martin Johansson, dělá rozhodnutí, které bude mít obrovské důsledky: Johansson se rozhodne znovu otevřít případ vraždy ministerského předsedy O. Palma, protože se blíží dva rozhodující milníky: jeho vlastní odchod do důchodu a soudní přepis této vraždy. Původní vyšetřovací tým z případu odstoupil, a tak se Johansson rozhodne sestavit novou skupinu, v níž nechybí chytrá a empatická Jan Lewin, dále vzdělaná Lisa Mattei a akceschopná Anna Holt.

Vydává Moba v listopadu 2012









-->

pondělí 23. dubna 2012

Daniel Stein, překladatel. Tip na bestseller

Nejsem žádný Lev Tolstoj a neučím lidi, jak mají žít. Ludmila Ulická má o svých románech jasno. Jasno mají i čtenáři. Jsou nadšení a okouzlení. Za několik dnů (předpokládaný termín vydání je 25. dubna) se k nim budete moci přidat, nakladatelství Paseka vydává autorčin román Daniel Stein, překladatel.

Ještě než se začtete do oficiální anotace knihy, zapište si - Svět knihy, pátek 18. května 2012, 12.00, Velký sál, střední hala. Právě tady Ludmilu Ulickou a její román Daniel Stein, překladatel, představí Jáchym Topol. Pokud se rádi tlačíte a milujete davy, může být zajímavé být přitom.



Ludmila Ulická: Daniel Stein, překladatel


Příběh hlavního hrdiny románu, polského Žida Daniela Steina, který pozvolna krystalizuje v mozaice deníkových zápisů, soukromé i úřední korespondence, archivních materiálů a novinových článků, je inspirovaný skutečným osudem Oswalda Rufeisena.

Románový Daniel Stein, stejně jako jeho reálný předobraz, pracoval v Bělorusku na gestapu jako tlumočník a s nasazením vlastního života záchranil stovky obyvatel místního ghetta. Jen zázrakem unikl popravě, přijal katolickou víru a do konce války se skrýval v partyzánském oddíle. Po osvobození vstoupil v Polsku do kláštera a záhy odjel do Izraele, aby se ve Svaté zemi pokusil obnovit prvotní židovsko-křesťanskou obec.

Daniela obklopují desítky lidí s neméně spletitými osudy, kteří jsou roztroušeni po celém světě a usilovně v něm hledají své místo: americká Židovka Ewa Manukianová, která se narodila v partyzánském oddíle v Bělorusku, dětství strávila v polském sirotčinci, kde konvertovala ke katolictví; její matka Rita Kowaczová – fanatická komunistka, hrdinka protifašistického odboje, která dožívá v nenáviděném Izraeli; Danielova pomocnice, Němka Hilda Engelová, která se v Izraeli snaží odčinit vinu svého národa; katolička z Litvy Tereza Bendová, která se po vyhnání z kláštera provdala za pravoslavného kněze a ve Svaté zemi očekává příchod Mesiáše; izraelský radikál, emigrant ze Sovětského svazu a mnozí další.

Dokumentární povaha románu autorce umožňuje udržet si nadhled, tolik potřebný k formulování otázek, které se týkají toho nejzákladnějšího – vlastní identity, vztahu k Bohu, k blízkým i vzdáleným lidem.

Kniha získala řadu ocenění: Premio Bauer (Itálie, 2010) / Nominace na Man Booker International Prize (2009) / Cena Alexandra Meně (Německo /Rusko, 2008) / Premio Grinzane Cavour (Itálie, 2008). V Rusku prodáno přes 1 000 000 výtisků, celosvětově přes 2 000 000. 




středa 18. dubna 2012

Dva tipy z Knihománie. Dva pohledy zpátky.

Patnáct nakladatelů a tři stovky knihkupců. Knihománie. Něco jako Velký knižní čtvrtek Kosmasu na podzim 2011. S jedinou změnou. Knihománie trvá dva týdny. Dvakrát deset knižních novinek. Psát o knižních novinkách a Knihománii přitom nezmínit? Tento týden nemožné. Nebudu se rozepisovat co, proč, kde a kdy - to už udělali a ještě udělají jiní (třeba v aktuálním vydání Literárních novin).

Představím dvě knižní novinky, které by v Knihománii neměly mezi severskou detektivkou (Box 21, Oběť, Zabijáci), dětskými bestsellery (Asterix), čtivem pro dámy (Vasilková, Steelová) i pány (Palahniuk) zapadnout. Obě (pozor - floskuluji!) nastavují zrcadlo současné společnosti. Ne vážně - obě se asi budou číst dost těžko a bude se po nich stejně těžko usínat. Zapomenout na minulost by ale bylo mnohem horší.

Jevfrosinija Kersnovskaja

Ronald Reagan kdysi označil Rusko za Říši zla (vím, nepatří to sem, ale Reagan byl vcelku šílenec, jednou dokonce téměř vyprovokoval třetí světovou válku, když si nevšiml že "kamery jedou" a řekl, že "do pěti minut začnou dopadat rakety na Rusko"). Nemýlil se. Jevfrosinija Kersnovskaja se provinila pouze tím, že se odvážila utéct z pracovního tábora, kam byla zavlečena. Čekal ji Norilsk, peklo na Zemi v Říši zla (sic!). Biografickou literaturu nemám moc v lásce, ale tohle je kronika své doby. Určitě doporučuji.

(anotace)Vzpomínky politické vězeňkyně Jefrosiňji Antonovny Kersnovské jsou snad nejbrutálnějším vylíčením poměrů v sovětských pracovních táborech, jaké se u nás objevilo. Po záboru Besarábie Sovětským svazem, byla tato statečná žena vyhnána z rodinného statku a o několik měsíců později odsunuta do Narynské tajgy na horním Obu, kde v nelidských podmínkách a pod vedením sadistického vedoucího pracovala v lese. Odhodlala se k útěku a po opětovném zatčení byla obviněna ze špionáže a rozvracení sovětského zřízení a odsouzena k trestu smrti, změněnému na deset let nápravného pracovního tábora. Přes Novosibirsk a Barnaul se dostala až do Norilska, který se ve čtyřicátých letech teprve budoval a patřil k nejhroznějším místům v SSSR. Odtud vedla cesta jenom „na svobodu, nebo pod drn."


Josef Haslinger: Jáchymov

Bóža Modrý. Slavný hokejový brankář (je i "členem týmu" hokejové Síně slávy), mistr světa 1947 a 1949. V roce 1950 byl ve vykonstruovaném procesu (Causa Modrý) společně s dalšími hokejisty souzen za vlastizradu a odsouzen k 15 letům vězení. Čekalo ho pět let (pak byl s podlomeným zdravím propuštěn) v lágru Barbora v Jáchymově. Přežil, ale ne nadlouho - osm let po propuštění zemřel. Jáchymov si určitě přečtu. Je to skvělá medicína proti "blbý náladě".

(anotace) Potkají se náhodou: nakladatel a bývalá tanečnice. Majitel malého vídeňského nakladatelství Anselm Findeisen si přijede léčit těžkou chorobu pohybového ústrojí do starého lázeňského hotelu v Jáchymově, kde potká bývalou tanečnici. Ta mu začíná vyprávět příběh, který ji celý život doprovází. Je to tragédie jejího otce. Byl jím slavný brankář československé hokejové reprezentace Bohumil „Bóža“ Modrý. Přestože byl od třicátých let hvězdou týmu, nemohly ho jeho úspěchy ochránit před svévolí komunistického režimu. Byl zatčen. Deportovali ho do různých vězení a pracovních táborů v Jáchymově, městečku s uranovými doly v Krušných horách. Až po pěti letech byl amnestován, avšak se zničeným zdravím, a jako na smrt nemocný propuštěn. Rodině zbývá jen přihlížet jeho pomalému umírání. Jeho dcera se stává kronikářkou neurčitých vzpomínek, jimž nedokáže uniknout.


Souhlasíte se mnou, že tyhle dva tituly se Knihománii opravdu povedly?



pondělí 16. dubna 2012

Norsko, Švédsko, Finsko. Jak se to rýmuje...

Dost bylo Švédska, dost bylo Norska. Teď je na řadě Finsko! Na konci května vydá Kniha Zlín v edici Fleet Léčitele Annti Tuomainena, příběh s detektivní zápletkou z blízké budoucnosti, odehrávající se v Helsinkách. Už teď je zřejmé, že Léčitel bude bestsellerem, je na  čase si jej představit.

Zároveň představím i další dvě finské detektivky, které jsem v poslední době četl - Cestu černých ovcí Harri Nykänena a Dej mi své oči. První mě zaujala velice, druhá mě nebavila.



Antti Tuomainen: Léčitel 

Na Léčitele se moc těším. Léčitel vychází koncem května v nakladatelství Kniha Zlín v edici Fleet. Ve výhradní distribuci jej bude mít velkoobchod Kosmas, kde je už dneska Léčitel třetí nejprodávanější chystanou novinkou.

(oficiální anotace) Děj románu se odehrává v Helsinkách blízké budoucnosti, kdy fatální změna klimatu přinesla do zdejších ulic kromě přívalů vody také chaos, utečence, narůstající zločinnost a epidemie různých chorob. Dva dny před Vánoci zmizí beze stopy novinářka Johanna Lehtinenová. Policie, jíž se zoufale nedostává lidí a prostředků, se takovou "banalitou" odmítá zabývat. Proto se novinářčin manžel, básník Tapani Lehtinen, pustí do hledání sám, na vlastní pěst. Poměrně záhy odhalí, že manželčino zmizení souvisí s tím, že Johanna shromažďovala materiál o sériovém vrahovi, který systematicky vyvražďuje průmyslové magnáty včetně jejich rodin, úspěšně několik let uniká policii a nechá si říkat Léčitel. Tapani však při zběsilé dvoudenní honbě za vražedným monstrem zároveň narazí v manželčině minulosti na několik velmi překvapivých a s Léčitelem úzce souvisejících okolností, o nichž za deset let trvání manželství neměl nejmenšího tušení.
Kniha Léčitel získala Clue Award za Nejlepší finský krimi román v roce 2011 a stala se okamžitě nejvíce diskutovanou knihou "crime-fiction" po celém světě. Práva na tento titul se ihned prodala do 20 zemí světa.


Zajímavé mi přijde, že Antti Tuomainen pracoval v reklamní agentuře jako kreativec a copywriter. Napovídá to, že psaní je prostě jenom jedno. Můžeme mu říkat copywriting, beleterie, poezie, ale pořád je to jen psaní. Řemeslo, která vyrostlo z talentu a hromady práce.

Harri Nykänen: Cesta černých ovcí

Druhou finskou detektivkou, kterou vám (a rád, protože patří k mým nejoblíbenějším) představím, je "noir" road movie Cesta černých ovcí Harri Nykänena, autora více než 30 knih, z nichž česky (bohužel) vyšly právě jen "černé ovce". Ač vydány v roce 2011, trochu zapadly - podle mě neprávem. Opět oficiální anotace nakladatele:

Profesionální zločinec Nygren je nevyléčitelně nemocný a zbývá mu pár týdnů života, proto se rozhodne zúčtovat se svým pestrým životem. Za společníka na tuto poslední cestu si coby řidiče a bodyguarda zvolí záhadného drsňáka Raida. Sledován helsinskou policií brázdí Nygren ve starém mercedesu Finskem od jihu k severu a s Raidovou pomocí splácí staré dluhy: likviduje ty, kteří mu ublížili, a nešetří penězi u těch, kterým ublížil on sám. „Spanilá jízda“ navýsost podezřelé dvojice přitom odhalí nejedno zasuté tajemství z minulosti… Harry Nykänen obdržel za tento titul – čtvrtý z veleúspěšné a zfilmované řady kriminálních případů s postavou Raida v hlavní roli – prestižní finskou žánrovou cenu.

Cestu černých ovcí určitě v dohledné době přiblížím recenzí, nyní jen stručně a krátce - tenhle depresivní song doporučuji. Seversky střídmý a uměřený styl, naturalistické vyjadřování, zajímavá zápletka a netradiční vyústění - ingredience typické pro severskou krimi jsou i tady skvěle namíchány. Pokud jste Cestu černých ovcí propásli, určitě to napravte (nebo vás budu v noci chodit strašit!).



Torsten Pettersson: Dej mi své oči

Petterson je finský Švéd, jeho knihy u nás vydává Argo (právě vydalo jako novinku, která se velmi dobře prodává, Skryj mě ve svém srdci). Zatím jsem ji nečetl, zato jsem četl Dej mi své oči, kterou Argo vydalo loni s tvrzením, že se jedná o "ukázku nové švédsko-finské literatury,  pozoruhodnou formálně, tematicky i jazykově. Ne nadarmo je Torsten Pettersson označován za severského Umberta Eca". I tady dám prostor oficiálnímu textu Arga:

Ve švédsko-finském okrese Forshälla dojde k brutální vraždě inženýrky Gabrielly Dahlströmové, mladé inženýrky pracující v jaderné elektrárně. Případ dostane na starost inspektor Harald Lidmark. Vzápětí je veřejnost otřesena dalšími dvěma vraždami - tentokrát jsou obětmi muži. Mrtvým jsou vždy vyříznuty oči a do těla vyryto písmeno: A, M, E... Román Torstena Petterssona má neobvyklou formu - k záznamům inspektora Lindmarka se postupně připojují "hlasy" vraha, obětí i svědků, a vytvářejí tak složitou mozaikovou strukturu -, prozkoumává též komplikované a nevyzpytatelné zákruty lidské psychiky, dotýká se choulostivé otázky bezpečnosti jaderných elektráren a ve vedlejší linii sleduje bezohledný obchod s bílým masem na rusko-finské hranici. Petterssonův román, který je ukázkou nové švédsko-finské literatury, je pozoruhodný formálně, tematicky i jazykově. Ne nadarmo je Torsten Pettersson označován za "severského Umberta Eca".

Přiznám bez mučení, tahle detektivka mi nesedla. Vadila mi ta "vedlejší linie obchodu s bílým masem", navíc vyprávěná formou deníkových zápisků jedné z ruských obětí prostituce - tahle část byla velmi náročná na čtení už kvůli tomu, že dívka z Východu neumí pořádně finsky a její deníkové záznamy působí jako strojový překlad z wikipedie. Nelíbilo se mi, tečka.


Co vy a finská detektivka? Čtete aktuální novinky, vezoucí se na vlně zájmu o severskou krimi nebo jste zůstali někde u "hejkalových" vydání Leeny Lehtolainenové a "mobáckých" Outi Pakkanena?



sobota 14. dubna 2012

Box 21: Balada o litevských kurvách a policajtech, kteří sešli z cesty

Lydia je kurva. Litevská kurva, aby bylo jasno. Kurva z donucení. To mají muži ve Švédsku rádi. Holka, kterou můžeš ponížit, chutná jinak než emancipovaná Švédka. Trvá to už tři roky. Dost dlouho na to, aby Lydia znala úchylky stálých zákazníků. Ví, kdo si rád připlatí, aby ji mohl uhodit. Ví, koho vzruší, když před ní plivne na zem a nechá ji plivanec olízat z podlahy. Ví to a umí toho využít. Za všechno navíc si nechává platit. Za každou facku, za každý plivanec. Tak, aby o tom Dmitrij, pasák, který je s Alenou drží násilím v nenápadném stockholmském bytě, nevěděl. Aby měla něco do začátku, až se vykoupí, až jí Dmitrij vrátí pas. Když pochopí, že k tomu nikdy nemá dojít, vzepře se.

VÝŇATKY Z CHOROBOPISU, SÖDERMALMSKÁ NEMOCNICE, STOCKHOLM


Žena v bezvědomí, totožnost nezjištěna, přivezena sanitkou v 9.05, nalezena v bytě ve Völundově ulici 3, soused kontaktoval tísňovou linku.
Celkový stav: navázání kontaktu nemožné, nereaguje na bolest. Bledá a prostydlá. Na zádech čerstvé, 10 cm dlouhé tržné rány a větší množství pohmožděnin, jakož i menší odřeniny v obličeji. Velký otok v horní části levé paže...
... žena ve věku dvaceti let, která byla pravděpodobně vystavena nějaké formě opakovaného vnějšího násilí (bičována?). Vykazuje známky počínajícího šoku...


Lydia přežije a bere spravedlnost do svých rukou, chce se pomstít. Tomu, komu všechno dává za vinu. VIDĚLA HO, když ji odváželi z bytu, kde ji Dmitrij zbičoval. POZNALA HO. A on poznal ji. Spojí se s Alenou, která chce zapomenout, vypudit poslední tři roky z hlavy, a je na cestě do Litvy. Chce po ní jediné. Ať z jejich schránky na  vlakovém nádraží (za zvláštní služby jim skrýš zařídil jeden ze zákazníků) přinese Lydii do nemocnice to, co ještě zbylo z jejího života. V boxu 21 jsou peníze, trhavina a videokazeta, která může usvědčit TOHO, kdo nutí dívky z Východu k prostituci ve Stockholmu. TOHO, kdo byl přitom, když policie vnikla do Dmitrijova bytu. Musím HO zastavit sama, rozhodne se, když jí Alena potají věci přinese. Je mezi nimi i revolver.

Případ zbité prostitutky z Východu dostává na starost Ewert Grens. I jeho sžírá touha po pomstě. Žije jí posledních pětadvacet let. Miloval Anni a on mu ji vzal. Byl to okamžik. Už ji nestačil zachytit, když padala pod auto. Zůstalo jen tělo na invalidním vozíku a tvář s prázdnýma očima. Jezdí za ní každý týden. Někdy ho pozná, někdy ne. Nikdy si to nepřestal vyčítat. Nikdy ji nepřestal milovat. Ten, kdo jeho Anni ublížil, bude od zítřka na svobodě. Odpykal si krátký trest a vrátí se ke špíně, kterou dělal vždycky. Nechá se najmout, aby dlužníkům připomínal, že na dluhy se nezapomíná. Zlomí prst za každou nezaplacenou tisícovku. Přerazí ruku za každých deset tisíc. Parazit, který slouží parazitům. Svině. Jochuma Langa musí Grens dostat stůj co stůj.

Snažila se něco říct. Slyší její žvatlání, otočila se k němu a on měl vždycky pocit, že chce doopravdy něco vyjádřit. Stiskl jí ruku, polkl bolest v krku.
"Zítra ho pustí."
Znovu začala žvatlat, po bradě jí stékala slina, vyndal z kapsy kapesník a slinu utřel.
"Rozumíš, Anni? Zítra jde domů. Je volný. Už zase bude svinit naše ulice." 

Příležitost k pomstě se naskytne brzy. V södermalmské nemocnici naleznou na schodišti tělo mrtvého feťáka. Dealera. Prodával šizenou drogu. Svědci tvrdí, že v jeho blízkosti viděli muže, který odpovídá popisu Jochuma Langa. Grens si je jistý, že tentokrát Langa dostane, nejdřív ale musí vyslechnout tu litevskou holku, která leží shodou okolností ve stejné nemocnici. Na pokoji ji nenajde. Lydia, jejíž případ se zdál jednoduchý a měl být vyřešen tak jako stovky podobných od stolu, je dole v márnici. Drží rukojmí a chce vyjednávat s někým, kdo umí rusky. Zešílela?! Grens odmítne, s únosci nevyjednává. Nikdy to nedělal. Pak se ozve výstřel a do chodby před márnicí někdo vyhodí mrtvé tělo. Ewert Grens musí ustoupit, jeho starý přítel Bengt, jediný z přítomných kolegů, který rusky mluví, zamíří do nemocničního podzemí...

Sven Sundkvist se odplížil zpátky a posadil se, chráněn rohem chodby. Zprudka oddechoval, přidržel si vysílačku u úst, zavolal.
"Grensi, přepínám."
Ve vysílačce zapraskalo, vždycky bylo slyšet tohle praskání.
"Tady Grens. Příjem."
"Před chvílí jsem viděl mužskou postavu. Muž vyšel ven z márnice a za sebou táhl tělo. Už je zase pryč, ale tělo tam ještě leží. Viděl jsem dráty, které se k němu táhnou. Nemůžeme se tam dostat! Připravila je k detonaci!"
Ewert se právě chystal odpovědět, ale byl přehlušen oním zvláštním zvukem, který je slyšet, když někdo vyhodí po povětří lidské tělo.
Ve vysílačce se rozhostilo ticho, nebo to vlastně bylo úplně jinak, možná v ní byl slyšet Svenův křik od samého začátku.
"Ewerte, udělala to! Vyhodila do vzduchu toho člověka, co tam ležel!" Hlas mu přeskakoval, nebyl schopný ho ovládnout.
"Ewerte, slyšíš mě?! Je úplně na maděru. Vůbec nic z něj nezůstalo!"


Čtenář od detektivky čeká jasné odpovědi a jasná rozuzlení. Tady bude zklamán - Box 21 dělá z otázek zase jen další otázky, není přímočarou detektivkou. Děj se odehrává v několika rovinách, splétá jeden velký příběh z několika menších. Žádný nemá přitom hrdinu, se kterým by se čtenář mohl ztotožnit. Postava, kterou si na straně třicet zařadíme jako "odpornou", v nás na straně devadesát vyvolá soucit. A naopak. V Boxu 21 čtenář nenarazí na ty "správné" a na "zločince". Není s kým se identifikovat, s kým si příběh prožít. Chvíli si můžeme myslet, že v zájmu spravedlnosti je nutné, aby byla odhalena pravá tvář toho, kdo stojí za násilím na mladičkých litevských prostitutkách. Ale (řečeno slovy oficiální anotací ke knize) - kdo je však viník a kdo oběť? Má smysl pátrat po pravdě, když může ublížit? A smí spravedlnost ustoupit, když je v sázce život, přátelství, důvěra? Výsledkem je balada (v pravém smyslu toho slova), která byť v podstatě vyvrcholí už chvíli za půlkou, v márnici  södermalmské nemocnice, na posledních stránkách šokuje a přinutí čtenáře, aby značně přehodnotil pohled na celý příběh. Stačí na to jedna věta. Tři slova. Třináct písmen.

Box 21 je čtení pro otrlé. Čtenáři si mohou být jisti pouze jedním - hrdinové knihy se vůbec nechovají podle pro detektivku typických schémat zločin -> hledání pachatele -> odhalení. Popravdě, co čekat jiného, když se jako autoři sešli novinář a bývalý trestanec...

Českým čtenářům se knihou Box 21 poprvé představuje autorská dvojice Anders Roslund a Borge Hellström jedni z neproslulejších představitelů drsné severské detektivky, jejichž kniha Three seconds získala v roce 2009 ocenění jako "nejlepší švédský krimi román roku" (Swedish Academy of Crime Writers).

Anders Roslund a Borge Hellström: Box 21


Do stockholmské nemocnice přivezou ztýranou ženu a lékaři zděšeně zjišťují, že byla brutálně zbičována. Jmenuje se Lydia, je z Litvy a stala se obětí obchodu s bílým masem – několik let žila uvězněna v luxusním bytě, dokud si neodpracuje „dluhy“. V téže nemocnici kriminalisté Ewert Grens a Sven Sundkvist pátrají po důkazech k usvědčení nájemného vraha, muže, jehož má Grens už pětadvacet let důvod upřímně nenávidět. Příběhy dvou lidí posedlých touhou po pomstě a trestu se protnou v nečekaném dramatu: s dvojicí těl provrtaných kulkami a nemocniční márnicí plnou rukojmí. Kdo je však viník a kdo oběť? Má smysl pátrat po pravdě, když může ublížit? A smí spravedlnost ustoupit, když je v sázce život, přátelství, důvěra?


Vydává Knižní klub 21. dubna 2012. Dávám 10/10.





středa 4. dubna 2012

I Am Legend Richarda Mathesona zvolena upírskou knihou století

Stephanie Meyerová, J. R. Ward nebo třeba Stephen King a jeho Prokletí Salemu mají smůlu. Nedostalo se na ně. Ocenění Upírský román století, které jako připomínku 100. výročí úmrtí zakladatele žánru Brama Stokera udělila Asociace autorů hororů, získal román I Am Legend (1954) Richarda Mathesona, který sám je legendou sci-fi a hororového žánru - v roce 2010 byl uveden do Síně slávy autorů sci-fi.

Možná jste knihu nečetli (vydalo ji v překladu Milana Žáčka nakladatelství Laser-books v roce 2008 v edici Noir), ale filmová podoba příběhu vám pravděpodobně neunikla, a to nejspíše ta poslední (Já, legenda), kde roli vědce Roberta Nevilla, který si hodně dlouho myslí, že je jediným, kdo přežil katastrofickou pandemii, která proměnila lidskou civilizaci ve společenství krvelačných zombie, hrál Will Smith. Film natočil v roce 2007 Francis Lawrence.

Já, legenda ale není jediným filmovým zpracováním Mathesonova upírského románu. V roce 1964  byla kniha přenesena na plátna kin poprvé jako The Last Man on Earth, v roce 1971 byla natočena verze druhá - The Omega Man.

Šestaosmdesátiletý Richard Matheson se slavnostního předání ceny 1. dubna ve World Horror Convention v Salt Lake City ze zdravotních důvodů nezúčastnil, nechal se ale slyšet, že při psaní Legendy byl inspirován právě Bramem Stokerem. Cena je tedy ve správných rukách, Meyerová, King a další si budou muset na podobné ocenění počkat. Obávám se ale, že dalších sto let do 200. výročí úmrtí Brama Stokera nevydrží čekat ani jeden z nich.

Ještě několik moudrých výroků slavných kolegů-spisovatelů:

Myslím, že Richard Matheson je autorem, který na mě měl ten nejsilnější vliv. Knihy jako JÁ, LEGENDA mi byly inspirací.“ – Stephen King

Richard Matheson je jedním z nejdůležitějších spisovatelů dvacátého století.“ – Ray Bradbury

Nejdůmyslnější a nejpoutavější upírský román od dob Draculy.“ – Dean R. Koontz





sobota 31. března 2012

Nacuo Kirino: Zrůda. Kniha, ze které se vám bude chtít zvracet.

Mariko Hašioková. Ne, tohle jméno vám nic neřekne. Nacuo Kirino. Svítá vám?

Nacuo Kirino, japonská spisovatelka, autorka více než dvacítky románů a povídkových knih, držitelka deseti význačných japonských literárních cen včetně Mystery Writers of Japan Award za thriller Out (nominovaný v anglickém překladu na Edgar Award a proslulý děsivě naturalistickým popisem čtvrcení mrtvoly) a Izumi Kyoka Prize for Literature za Zrůdu (anglicky Grotesque).
.

Český čtenář se s thrillery Nacuo Kirino zatím neměl příležitost seznámit. Až na výjimku, která potvrzuje pravidlo - v roce 2011 vydal Knižní klub Out. Máte rádi "noir" detektivku a chcete si odpočinout od severských autorů? Malý literární výlet do Tokia bude osvěžující. Jajoi Jamamoto, opuštěná manželem, který ji zanechal brutálně zneužitou a samotnou se dvěma malými dětmi, se rozhodne vyřešit problémy se svým „chotěm“ jednou provždy.

Manžel musí jít z cesty. Musí zemřít. Tělo zavražděného rozporcuje s kolegyněmi z práce velkými kuchyňskými noži na přípravu sašimi a tašky s kusy těla roznese do odpadkových nádob po celém Tokiu. 
Když policie části těla začne nacházet, začíná hra kdo z koho. Navíc se do příběhu zamotá obávaná japonská mafie - Jakuza. Out je jednou z nejlepších japonských detektivek vůbec a jedna z mála, která se dokázala prosadit celosvětově. Doporučuji nečíst u jídla!

Out už je ale out. In je Zrůda, druhý česky vydávaný thriller Nacuo Kirino.Vychází 19. dubna v Knižním klubu a o tom, že to nebude žádná červená knihovna svědčí už to, že vydání ve Spojených státech bylo výrazně cenzurováno a upravováno (americký čtenář by dle vydavatele neunesl otevřený pohled na  prostituci nezletilých japonských chlapců).

Nacuo Kirino: Zrůda

Juriko a Kazue, které si na střední škole začaly vydělávat prostitucí, byly v průběhu jednoho roku zavražděny stejně brutálním způsobem. Jejich tragický osud líčí a komentuje Juričina o rok starší sestra: postupně odkrývá souvislosti, jež mezi oběma vraždami vyvstávají, „detektivní“ rovina děje však stále více ustupuje intimní zpovědi vypravěčky – z jejího popisu událostí a snahy dobrat se motivace Juričina a Kazuina jednání a pravdy o jejich smrti začne čím dál zřetelněji probleskovat obraz vypravěččina myšlení a pocitů, jejího vztahu k rodině a společnosti i jejích názorů na prostituci nezletilých, jednoho z nejaktuálnějších a nejpalčivějších problémů moderního Japonska. Obraz bolestný, pokřivený, bizarní… Dokonalá psychologická sonda do duše dnešních japonských žen a zároveň vynikající noir detektivka získala prestižní ocenení Izumi Kyoka Prize for Literature.



Přečetli jste si anotaci? A dostáváte chuť si tuhle knížku přečíst? Já ano. Za necelé tři týdny budeme mít možnost.Jen připomenu (stejně jako v případě Outu) - nečíst při jídle. Pokud se nechcete pozvracet, dodávám.





pátek 30. března 2012

Box 21. Vydání severské krimi z kategorie "TOP" se blíží. Mám pro vás ukázku.

Do stockholmské nemocnice přivezou ztýranou ženu a lékaři zděšeně zjišťují, že byla brutálně zbičována. Jmenuje se Lydia, je z Litvy a stala se obětí obchodu s bílým masem – několik let žila uvězněna v luxusním bytě, dokud si neodpracuje „dluhy“. V téže nemocnici kriminalisté Ewert Grens a Sven Sundkvist pátrají po důkazech k usvědčení nájemného vraha, muže, jehož má Grens už pětadvacet let důvod upřímně nenávidět. Příběhy dvou lidí posedlých touhou po pomstě a trestu se protnou v nečekaném dramatu: s dvojicí těl provrtaných kulkami a nemocniční márnicí plnou rukojmí. Kdo je však viník a kdo oběť?

Českým čtenářům se detektivkou Box 21 poprvé představuje autorská dvojice Anders Roslund a Borge Hellström, jedni z neproslulejších představitelů drsné severské detektivky - jejich kniha Three seconds získala v roce 2009 ocenění jako "nejlepší švédský krimi román roku" (Swedish Academy of Crime Writers).

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Mám pro vás, čtenáře závislé na severských detektivkách, první ukázku! Je z té části knihy, kde se Lydia, litevské děvče, které se stane obětí nucené prostituce ve Švédsku, rozhodne, že se vydá za štěstím do Stockholmu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

     TŘETÍ DEN ZA SEBOU. Skoro na ně čekala. Postavila před ně kávu a sendviče, ještě než si stačili objednat. Předešlého dne se ptali, jestli potřebuje pomoc, mohli by zařídit, co je zapotřebí, kdyby tedy měla zájem o práci ve Švédsku, s dvacetkrát vyšším platem za měsíc. To se jen zasmála a řekla jim, že mají nápady.
     Dnes se jich ptá sama. Jak by to šlo zařídit. Potřebuje pas. Ve kterém stojí, že je trochu starší. Mohli by jí ho obstarat, je to dost drahé, ale můžou to zaplatit, zatím. Dluh může odpracovat, vrátí jim to, až bude ve Švédsku dostávat plat.
     Už dřív zařídili práci jiným dívkám z Litvy. Nikomu, koho Lydie zná, ptá se, jak se jmenují a oni jí řeknou pár jmen. Pomohla jim tehdy jedna žena ve Švédsku, umí zařídit, aby se dívky cítily jako doma.
     Sedí u stolu dlouho a ona jim nabízí kávu. Vysvětlují jí, že se nemusí rozhodnout, dokud si nebude jistá, je důležité, aby si to dobře rozmyslela. Ale kdyby chtěla, jestli už opravdu nechce jenom toužit po tom někam odjet, mohla by dostat pas už u trajektu, který odjíždí do Stockholmu za dva dny, ten den cestují sami.

     KDYŽ PŘIJDE DO PŘÍSTAVU, je teplo, Vladi ji drží za ruku, zdá se, že má radost, kvůli ní. Včerejší liják je ten tam, svítí slunce, je téměř bezvětří.
     Sbalila si kufr, hlavně oblečení, nějaké fotografie, deník, tolik toaletních potřeb, kolik měla odvahu si s sebou vzít. Nic neřekla. Matka by tomu nerozuměla. Netouží nikam jinam. Zavolá jí, až bude na místě.    Zavolá z práce. Řekne jí, že jí pošle peníze. Každý měsíc. Matka tomu potom snad porozumí. O co tu jde. O jiný život.
     Mají se setkat v terminálu, hned u vchodu. Vidí je už z dálky. Dimitrij je tmavovlasý, má na sobě šedý oblek. .... má světlejší vlasy, je trochu menší, má přívětivé oči, podává Vladimu obálku, vidí, jak si ji Vladi bere, zdá se, že má radost, ale už se jí nepodívá do očí, obejme ji a potom odchází. Současně si vedle nich stoupne mladá žena. Je přibližně stejně stará jako ona sama. Má tmavé vlasy, vypadá sympaticky.
     Obě dvě se pozdraví, žena se jmenuje Alena, i ona má kufr, i ona má falešný pas.
     Je to krásná loď. Největší, na jaké se kdy plavila. Je tu docela hodně Švédů, pár lidí z Litvy, zbytek je těžké někam zařadit. Usmívá se, když nastupuje na loď, když opouští svůj dřívější život.
     Bydlí s Alenou v jedné kajutě. Není těžké se s ní seznámit, je otevřená, zvědavá, ráda naslouchá. Často se směje. Lydia se směje spolu s ní, tak to přece je, člověk to cítí v celém těle, když je na cestě někam jinam. Za chvíli se půjdou najíst. Nejdřív jenom o patro výš, na další palubu, k Dimitrijovi a k Bengtovi, a potom půjdou všichni společně do restaurace.
     ZAKLEPOU NA DVEŘE KAJUTY. Chvíli musí čekat. Otevře jim ....., usmívá se a ukazuje jim rukou, že mají vstoupit. Podívají se na sebe, trochu se ostýchají, vejít do kajuty dvou mužů, je jim to trochu proti mysli.
     A potom se všechno rozbije. V jednom jediném okamžiku. To je všechno, co je zapotřebí. Oba muži napřáhnou ruce a prudce je uhodí do tváře. Bijí je, dokud neupadnou na zem. Strhnou z nich jejich sváteční šaty, roztrhají je, jsou z nich teď jen cáry, látku jim nacpou do úst.
     Násilím jim roztáhnou nohy, vniknou jim do pohlaví. Lydia si navždycky bude pamatovat ten zvuk a cítit jeho dech ve své tváři.
     TU NOC NESPÍ. Několik hodin leží v posteli v kajutě a v náručí drží polštář. Křičeli na ni. Bili ji. Ke spánku jí přitiskli chladný kov pistole a vysvětlili jí, že si může vybrat - buď mlčet nebo zemřít.
     Ničemu nerozumí. Chce jenom domů. Alena leží v posteli pod ní. Tolik nepláče. Nic neříká. Vůbec ji není slyšet. Lydia se podívá na svůj kufr, stojí tam na podlaze, vedle umyvadla. Sbalila si ho, aniž by někomu něco řekla. Odešla z domova, není to ani den. Slyší, jak voda naráží do kovové přídě. Slyší to oknem. Dalo by se otevřít, ale je příliš malé, než aby se jím člověk mohl protáhnout.
     Cesta končí během dopoledne. Ještě pořád leží v posteli. Neodvažuje se ani pohnout. Dělá, že neslyší ty, kteří jim bouchají na dveře a křičí, že musí opustit kajutu a vystoupit.
     DMITRIJ JDE PÁR kroků před ní. .... hned za ní. Musí jít směrem k východu, projít pasovou kontrolou.  Chce jenom křičet. Ale nemá k tomu odvahu. Myslí na rány do tváře. Na bolest v podbřišku, když do ní dál pronikají, i když je prosí, aby přestali.
     Je to velký terminál, větší než v Klajpedě. Lidé, kteří se vítají a objímají, kterým se stýskalo. Nic necítí. Jenom stud. Neví proč. Ukáže pas muži v uniformě, který sedí v zasklené kóji. Mlč. Muž jím listuje, podívá se na ni, kývne. Nebo zemřeš. Projde, Alena podává svůj pas. Když Lydia projde pasovou kontrolou, Dimitrij se k ní otočí, řekne jí, že mu má dát pas, že je to její dluh, že ho od této chvíle bude muset splácet.
     Neslyší, co říká. Lidé kolem ní se rozcházejí, velký terminál se pomalu vylidňuje. Čekají, zastavili se kousek od pasové kontroly, u kiosků, kde prodávají noviny. Přijde za chvíli. Žena, na kterou čekají. Žena, se kterou Dimitrij a .... spolupracují...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Knihu vydává Knižní klub, který se zároveň vrací k reading copies.




úterý 27. března 2012

Soumrak homo economicus. Tomáš Sedláček vydává pokračování Ekonomie dobra a zla už příští týden!

Ekonomie dobra a zla. Kniha Tomáše Sedláčka, českého ekonoma, je typickou "černou labutí" Nassim Nicholas Taleba. Divili bych se, kdyby Sedláček předpokládal, jak obrovský úspěch a popularitu si jeho prvotina,  získá. Stalo se. Další "čená labuť" opustila Průměrov a zamířila do Extrémova.

Nakladatelství 65. pole přichází s další Sedláčkovou knihou. Jmenuje se Soumrak homo economicus a je prvním svazkem nové edice Double, v níž "vždy dvojice osobností představí své názory v kontextu aktuálního světového dění". V knize Soumrak homo economicus se sešli Tomáš Sedláček a David Orrell, kanadský matematik a publicista. Jejich dialog vedl a do knižní podoby přetavil novinář Roman Chlupatý.

O knize mnoho informací zatím nemám, využiji textu, kterým ji na svých stránkách představuje nakladatel:

Soumrak homo economicus navazuje na úspěšnou Sedláčkovu prvotinu Ekonomie dobra a zla. I v tomto textu nalezneme snahu vrátit ekonomii lidský rozměr a lidem víru v ekonomii.

Tomáš Sedláček, člen Národní ekonomické rady vlády a bývalý poradce Václava Havla, se ovšem tentokrát neobrací ke svým čtenářům jako autor, nýbrž jako diskutér, který rád vede dialog a skrze otázky a odpovědi se pokouší přijít na kloub současné finanční, politické a společenské krizi. Za svého společníka pro diskusi si vybral kanadského matematika a ekonoma Davida Orrella. I on patří k narušitelům starých pořádků, kterým je jasné, že bez kroku do neznáma se skutečného ozdravení nedočkáme.

Rozhovor Romana Chlupatého byl natočen v létě 2011 v anglickém Oxfordu pro rozhlasové vysílání. Výsledkem je svěží a srozumitelné zamyšlení nad těžce stravitelnými věcmi. S pomocí inspirativních paralel a metafor ze světa fyziky, biologie či literatury, Sedláček a Orrell pitvají základy systému, nutí k zamyšlení a nabízejí - ale nevnucují - řešení. Při tom, navíc, dokáží čtenáře i pobavit. 


Útlá kniha (má 80 stran) vychází 4. dubna, výhradní distribuci pro knihkupce zajišťuje Kosmas (jeho velkoobchodní část), k dostání a doptání bude určitě ve všech dobrých knihkupectvích, kamenných i internetových.

Zařazuji mezi "must read" a vám doporučuji totéž.





neděle 25. března 2012

Vědomí konce Juliana Barnese

Julian Barnes, anglický romanopisec, jehož knihy českým čtenářům přináší nakladatelská značka Odeon, byl na prestižní Man Booker Price nominován celkem čtyřikrát. Třikrát se nezadařilo - Flaubert's Parrot (1984), England, England (1998) ani Arthur & George (2005) cenu nezískaly, úspěšný byl Barnes až s útlým románem (či spíše novelou) The Sense of an Ending, vydaným ve velké Británii 4. srpna loňského roku. Již zmíněná Man Bookerova cena přišla na pořad dne v říjnu 2011, v listopadu pak následovala nominace na Costa Book Awards. Česky vychází jedenáctá Barnesova kniha na konci března pod názvem Vědomí konce.

Na začátku vyprávění jsou tři kamarádi. Tony (Tony Webster, vypravěč),  Alex a Colin. Studenti střední školy. Jsou parta. Jsou si blízcí. Když do jejich třídy začne chodit Adrian Finn, vezmou ho mezi sebe, přestože je jiný než oni. S profesory polemizuje "na úrovni", zatímco zbylá trojice prochází obdobím "floutkovství". Působí dojmem, že už "toho má hodně za sebou". I když to nikdo neřekne nahlas, stane se v partě autoritou. V paměti Tonyho nejvíc utkví polemika Adriana s jedním s profesorů, týkající se sebevraždy jakéhosi žáka nižšího ročníku. Oběsil se, když jeho dívka (šestnáctiletá) otěhotněla. V Anglii na konci padesátých let něco nepředstavitelného. Adrian racinálně obhajuje právo na dobrovolný odchod ze života, sebevražda pro něj není projevem slabosti, nýbrž projevem síly.

Tony je Adrianem okouzlen. I pak, když už studuje na vysoké škole, zůstává s Adrianem v kontaktu. S Alexem a Colinem se postupně vzájemně ztrácejí, s Adrianem vedou čilou korespondenci. K určitému odcizení obou přátel dojde, když se na vysoké škole Tony poprvé v životě dočká vážnějšího milostného vztahu. Vztahu, který je pro něj ale spíše utrpením než naplněním - Veronika si s ním zahrává, manipuluje s ním, dává mu znát, že v jejich vztahu je to právě ona, kdo v něm má převahu a určuje jeho dynamiku. Sex? Přestože šedesátá léta jsou tady, Anglie je ještě myšlenkově v letech padesátých. Sexu s Veronikou, uspěchaného a upachtěného, se Tony paradoxně dočká až ve chvíli, kdy se s Veronikou rozejde.

Po nějakém čase pak dostává Tony od Adriana dopis. Oznamuje mu, že se s Veronikou do sebe zamilovali a že bude rád, když to nenaruší jejich přátelství. Tony odpoví, že chápe. Cítí se zrazen a ponížen, ne Tonym, ale Veronikou, a má pocit, že by svého přítele měl varovat - Veronika ublížila jemu, ublíží i Adrianovi. Nakonec Tony neudělá nic a aby si vyčistil hlavu, odcestuje na několik měsíců do zámoří, toulá se po Státech, užívá si život. Když se vrátí zpět, čeká na něj zpráva, které zpočátku nemůže uvěřit. Adrian je mrtev. Spáchal sebevraždu. Přitom prý prožíval nejšťastnější období  života.

Život i Barnesův příběh pak plynou dál. Společně s Tonym se čtenář přenese o čtyřicet let dopředu. Tony vystuduje, má seriozní zaměstnání, manželku, která ho miluje (ne tolik, aby se s ním po letech nerozvedla, ale ne tak málo, aby se s ním po rozvodu nezačala, už ve vší počestnosti, zase scházet na obědy v restauracích) a dceru, která mu dělá radost. Tony je v důchodu. Rekapituluje, ale na smrt (na vlastní smrt), ještě ani zdaleka nemyslí. Svůj život hodnotí jako naplněný a vcelku úspěšný. Je sám se sebou spokojený. Přinejmenším do chvíle, kdy mu matka jeho bývalé studentské lásky Veroniky (ano, té, která zvolila nakonec Adriana) odkáže 500 liber a Adrianův deník. A tady příběh vlastně teprve začíná...

Vyprávět celý děj by určitě bylo velmi neslušné vůči těm čtenářům, kteří by si knihu Vědomí konce přečetli rádi sami. Už takhle mohou mít pocit, že jsem prozradil více než jsem měl. Nemusí mít, neprozradil. Jen jsem uvedl do děje. To hlavní skutečně začíná až v okamžiku, kdy průměrný a obyčejný anglický důchodce Tony dostává poštou závěť matky své bývalé lásky.

Jedenáctá kniha Juliana Barnese dostala Man Booker Prize právem. Je precizně napsána, což není u Barnese asi nic nezvyklého. Julian Barnes si se čtenářem i se svými hrdiny hraje. Nabízí jim různá východiska, různé interpretace předkládaných faktů, různé pohledy do zrcadla vlastní paměti i skrze něj.

Vědomí konce není přitom knihou, která by byla určena pouze výběrového publiku. Naopak. Je dobrou příležitostí, jak může čtenář, který se tzv. vážné moderní beletrie tak trochu bál a držel si od ní odstup, najít k této cestu a poznat, že nekouše, neškrábe a především - dá se číst, uchopit a pochopit.

Vědomí konce, jedenáctou knihu Juliana Barnese, oceněnou Man Booker Prize za rok 2011, doporučuji. Dávám 9/10.

Vědomí konce vydává Odeon na konci března 2012 v překladu Petra Fantyse.





neděle 18. března 2012

Chuck Palahniuk: Prokletí. Výborná kniha, která nepotřebuje příběh. (recenze)

Jsi tam, Bože? Tady Margaret. Příběh náctileté dívky, která poprvé políbí chlapce, poprvé má menstruaci, poprvé cítí, co je láska, spisovatelky Judy Blume je typickou americkou oddychovkou pro dospívající čtenářky.  Ve Spojených státech vyšel poprvé (a ne naposledy) v roce 1970, česky pak v Albatrosu v roce 1999.

Madison, citově vyprahlá třináctiletá dcera slavných hollywoodských rodičů, která se jednoho dne ocitne v pekle, se na začátku každé kapitoly nové knihy Chucka Palahniuka ptá stejně jako Margaret. Jen nehledá Boha, doba pokročila. Madison hledá odpovědi na druhé straně. Jsi tam, Satane? Tady Madison.

Českému čtenáři tahle hra se slovy mnoho neřekne, českému čtenáři Chucka Palahniuka už vůbec ne. Doba Judy Blume je pryč, její nejčtenější dívčí romány vycházely v době, kdy v Československu za vrchol tvorby pro dospívající (bez rozdílu pohlaví) platil Čuk a Gek.

Palahniukův román, plný absurdních situací a prýštící nápady, ale na jedné slovní hříčce nestojí.

Přečtete si ukázku z knihy:

Jsi tam, Satane? Tady Madison. Moje záliba v moci je pořád silnější a moje schopnost moc získávat roste s ní. 
Jak mi vysvětlil Archer, prsten s diamantem je od Alžběty Báthoryové, maďarské hraběnky, která zemřela v roce 1614 a od té doby je uvězněna ve své špinavé pekelné cele. Paní hraběnka byla odmala kráska; když jednou uhodila služebnou, krev náhodou šplíchla na ni a jako by to její urozenou pokožku omladilo.
Jde o vysloveně anekdotické líčení, ale Alžběta se prý do toho nového omlazovacího rituálu zbláznila a honem si sehnala asi tak šest set služek, kterým bleskově vzala všechnu krev, aby se v ní mohla neustále koupat, dokud je ještě teplá. Dneska vypadá prachbídně, sedí, vzlyká, napůl v kómatu vší frustrací a negací a není s to od té krvežíznivé slečny Coury Delacourové k čemukoli přejít.
Když jsem se vyzbrojila prstenem upírské Alžběty, bylo pro mě snazší srazit k zemi Adolfa Hitlera. A teď, ozbrojená i jeho fašistickým knírkem, jsem nacistického supermana poslala do vyhnanství. Samozřejmě, že když někdo už je v pekle, je skoro nemožné s ním zamést ještě hůř. Vyřešila jsem to tak, že ho pošlu na místo, kam sama nemám v úmyslu se nikdy vydat. Původně jsem vybrala Hmyzí moře; pak jsem to ale ještě přehodnotila a rozhodla jsem se pro Bažinu potratů částečným porodem. A v té teď je, v tom pekle uvnitř pekla, v tom močálovitém kraji ze zlého snu, kde se uvařené plody tetelí pod obrovskou televizní obrazovkou, na níž v nikdy nekončící technicolorové smyčce běží Anglický pacient, právě tam Herr Hitler sídlí, zbavený knírku a identity.
Když jsme ty bezduché podržtašky zbavili jejich demagoga, nevyhnutelně se zařadili za Archera a mě a za námi vyrazili dál přes poušť lupů. Samozřejmě jsem jim řekla, ať zahodí ty nevkusné pásky, a abych svůj požadavek zdůraznila, zvedla jsem u toho v ruce ten rouhavý knírek.
Dostali jsme se ale - tedy Archer, já a naše nová parta přisluhovačů - jen k jezeru Vlažné žluči, kde jsme narazili na sošnou ženu, jíž se klaněla svita podlézavých lokajů. Místo trůnu jí sloužila velká halda zkažených mandlových tyčinek Almond Joy a její dvořané vytvářeli soustředné kruhy kolem cípů jejího vyšívaného brokátového roucha. Vypadala sice dost šíleně a posedle, hystericky koulela očima, ale na hnízdě z pracně spletených vlasů jí trůnila korunka nebo snad diadém s perlami. Dvořané se jí klaněli u nohou, ale jí padly zraky na Archera a mě a malátný úsměv okamžitě zmizel.
Když se naše procesí přiblížilo, Archer se naklonil ke mně. Tričko koupené na koncertě Ramones měl smradlavé potem. Špitl mi:"Kateřina Medicejská..."
Kdybyste mého otce požádali o radu, řekl by vám: "Úspěšným komikem se člověk stane tak, že nepřestane žvanit, dokud neuslyší, jak se někdo směje." Čímž myslel: Vytrvejte. Čímž myslel: buďte vytrvalí. Rozesmějte alespoň jednoho. Pak jej a jeho smích použijte jako páku k získání dalšího smíchu. Jakmile pár lidí usoudí, že jste vtipní, začne si totéž myslet stále víc lidí.
Hitlerův maličký knírek mám bezpečně uložený v kapse sportovní sukně a naslouchám Archerovým radám.
"Někde byla něco jako královna nebo tak," šeptá.
Ve Francii, za renesance, doplním. Byla chotí Jindřicha II. a zemřela v roce 1589. Do plamenů pekelných byla navěky uvržena nejspíš proto, že vyprovokovala masakr známý jako bartolomějská noc, při kterém davy v Paříži povraždily třicet tisíc hugenotů. Blížíme se pořád víc a královniny oči se upřou na mě. Snad vycítila mou nově získanou moc a to, že jsem hladová získat si jí ještě víc. Stejně jako hraběnka Báthoryová se úporně snažila zůstat navěky mladistvou kráskou, Kateřina Medicejská je podle všeho přehnaně fixovaná na nadřazené postavení, které získala už zrodem.
Archer se zastavil a mě nechal postupovat dál, každý krok teď krátí vzdálenost mezi mnou a mou novou protivnicí. Archer zůstal v bezpečné vzdálenosti vzadu a křikl na mě: "Do toho, Madison. Dej jí přes tu urozenou tlamu..."
Uznávám, že můj čelní útok asi působil poněkud neotesaně a dětinsky, protože jsem nejdřív vychrlila spostu nadávek jako někde na pískovišti, "Zhebni, ty ksichte smradlavá, ty trapná usoplená makarónská nádhero...", a až pak jsem fyzicky svrhla Kateřinu Medicejskou z jejího tyčinkového trůnu a zasypala jí deštěm kopanců, škrábanců, začala jsem jí tahat za vlasy a zběsile lechtat a surově štípat. Ale i přes ten výron pískovišťového barbarství se mi povedlo Její Veličenstvo shodit tváří na zem, takže se trochu nažrala hlíny. Pak už i moje skromná tělesná hmotnost zacílená do ohbí lokte zarytého mezi lopatky stačila k tomu, abych přiměla Její královské Kateřinstvo skučet a na povel slibovat" Sí, sí, jsem Usoplená slečna di Usoplini, jsem Opruda MacOprudová a smrdím jako kočičí chcanky..." Samozřejmě, že ani Kateřina ani nikdo z jejích dvorských parazitů nerozuměl jedinému slovu z toho, co opakovala, ale Archerovi její vynucený projev připadal ohromně komický, takže propukl ve vysloveně vulkanickou erupci řehotu.

V pekle je nuda. Přinejmenším do chvíle, než se vydáte na pekelnou road movie.

Madison Spencerová, třináctiletá tlustá dívka s nulovým sebevědomím, se ocitne v pekle. Prý za kouření marihuany. Probudí se ve špinavé kleci,  kolem jsou ve stejným klecích blonďatá barbie Babeta, Patterson, hráč amerického fotbalu s číslem 54 na dresu, pak Leonard, typický nerd a Archer, punker s modrým čírem a v tričku Ramones, který v pekle skončil (prý) proto, že ukradl balík plenek v supermarketu. Panuje vcelku nuda, přinejmenším do chvíle, kdy Archer vytáhne spínací špendlík z nosu a odemkne jím klece svých sousedů. Začíná prapodivná a absurdní road movie peklem, plným podivných míst... . Společně s Madison a jejími přáteli (?) putujeme směrem k hlavnímu městu pekelné říše kolem Lupové pouště, kolem Oceánu promarněného spermatu, kam stéká všechen ejakulát, který přišel vniveč při masturbaci a jehož hladina začala peklo s nástupem videa a internetu ohrožovat - porno je pro peklo tím, čím je globální oteplování světu pozemskému...

Ale pojďme s Madison, Archerem, Leonardem, Pattersonem a barbie Babetou dál - jdou kolem Bažiny potratů částečným porodem, přes Velké střepové pláně, plahočí se hromadami ostřihaných nehtů, odpočívají u Hmyzího moře, potkávají pitoreskní Háj amputovaných rukou.

Chuck Palahniuk v Prokletí chrlí jeden nápad za druhým. Vypočítává, kdo všechno a za jak nicotné prohřešky konší v pekle, prozrazuje, že telemarketing k nám nepřichází z pozemských call center, ale z pekla (i Madison během čekání na to, jak dopadne její odvolání, zda patří skutečně do pekla, pracuje jako operátorka v call centru). Stejně tak veškerá internetová pornografie je dílem pekla. Palahniukovo peklo má i svérázné mučení odsouzenců k věčnému zatracení - musí se stále dokola dívat na hollywoodský trhák Anglický pacient. A když je třeba přitáhnout šrouby, vystřídá Anglického pacienta Piano!

Prokletí nemá příběh. Nepotřebuje ho.

Prokletí je skvělé pro toho, kdo ví, co od Chucka Palahniuka očekávat. Pro čtenáře, který k jeho knihám přistupuje jako k běžné beletrii, která vypráví příběh, bude Prokletí napoprvé stravitelnější o něco hůř. Prokletí příběh nevypráví. Ano, Madison se postupně z (pozemského) ušlápnutého děvčete stává vůdcovským typem, když vyvolá v pekle malé povstání proti tamním pořádkům. Z nuly se stává hvězda. Ale příběh, který by dlouho utkvěl v hlavě, to nedá.  Prokletí je sbírka vtipných a absurdních gagů, kterými autor nechává čtenáře i sám sebe volně unášet. Na příběh zapomíná. A ono to kupodivu nevadí. Čtenář je natolik zaujat světem Palahniukovy obrazotvornosti, že mu absenci příběhu docela rád promine.

K čemu Palahniukovo Prokletí přirovnat? Palahniuk experimentuje. Rád a často. Nevyhýbá se sci-fi (ač není rozený zástupce žánru), umí horor, dovede knihu povídek, provázaných navzájem postavami a příběhy. Prokletí je Palahniukova odpověď na poetiku South Parku, kresleného seriálu, který je určen každému, jen ne dětem. Stejně jako každá epizoda South Parku i každá kapitola Prokletí útočí na konkrétní společenský nešvar (ano, vím, je to buzzword par excellance) - v celkovém vyznění Palahniuk plive do usměvavých tváří pokrytců, kteří agitují proti globálnímu oteplení a pak létají za nákupy do Paříže soukromým tryskáčem, vlastní dceru (ano, řeč je o Madison) postaví na vedlejší kolej a budují si veřejný obraz laskavých rodičů tím, že adoptují sirotky z rozvojových zemí. A vůbec, kážou vodu a nalévají se vínem. Značkovým a archívním. A čím dražším, tím líp...

Prokletí doporučuji. Je to výborná kniha.

Jiří Pavlovský, autor doslovu k českému vydání Prokletí o knize říká, že jde o Slepičí duši pro vypuštěnou duši. Nenazval bych to lépe. Prokletí, knihu, kde výrazně převážila autorská invence nad potřebou vyprávět příběh, doporučuji, dávám  9/10!

Prokletí Chucka Palahniuka vychází v dubnu v Odeonu, jsem velmi rád, že jsem si knihu mohl přečíst ještě před vydáním.






čtvrtek 15. března 2012

Podoba. Dotisk bestselleru Tany Frenchové z Arga je tady.

Thriller Na věrnosti irské autorky Tany French patří momentálně k nejprodávanějším knihám na knižním trhu. Na světovém knižním trhu - v roce 2010 byl dokonce zařazen mezi deset nejúspěšnějších titulů roku deníku The New York Times.

V tuzemsku tomu není jinak. Není tedy divu, že se znovu vydávají předchozí autorčiny knihy. Právě dnes nakladatelství Argo vypustilo do světa dotisk románu Podoba. Ta vyšla česky na podzim 2011 a na pultech knihkupectví kamenných i virtuálních se po ní jen zaprášilo.

Podoba je skvělý příběh. Hodně slibuje už samotná zápletka - detektiv Cassie Maddoxová, jedna z hlavních postav předchozí knihy (V lesích), která se dosud úplně nevzpamatovala z potyčky s psychopatem, opouští oddělení vražd a nastupuje na oddělení domácího násilí a začíná chodit s bývalým kolegou, detektivem Samem O'Neillem. Když ji zavolá na místo činu svého nového případu, s hrůzou zjišťuje, že zavražděná dívka je její dvojnice. Ba co více, v průkazu totožnosti je uvedené jméno Lexie Madisonová, tedy identita, kterou Cassie před lety používala jako agent oddělení tajných operací.

Publishers Weekly  o knize píše:

"Úchvatné… Frenchová chytře boří konvenční pojetí záhady zamčeného pokoje napětím, jež postupně narůstá mezi jejími vícerozměrnými postavami. Čtenáři, kteří hledají v oblasti psychologického detektivního žánru nové jméno, nemusejí hledat dál, stačí, když se nechají oslovit tímto mocným irským hlasem."

Co dodávám já? Skvěle vystavěný příběh, kde neteče krev proudem a není tolik mrtvých, kolik jich "běžný thriller" obvykle má (musí mít). Precizně vypilované dialogy, které i přesto, že jsou na papíře, mluví. Skoro je slyšíte. Hrdinové, kteří jsou uvěřitelní a skuteční. Pět set stránek přečtete na jeden zátah. Pokud budete mít dostatek času. Nebo dovolenou.

Podobu Tany French doporučuji:)