neděle 5. února 2012

Stalinovy krávy. Kniha o bolavé duši a hromadě jídla (recenze)

Sofi Oksanen patří k nejpopulárnějším finsko-estonským literátkám. U nás je známá především svým románem Očista, který vydalo v roce 2010 nakladatelství Odeon. Stejné nakladatelství nyní přichází s další knihou Sofi Oksanen - jsou jí Stalinovy krávy, autorčina prvotina z roku 2003. 

Stalinovy krávy jsou o bulimii. A o anorexii. Boj hlavní hrdinky Anny, po matce Estonky a po otci Finky, s poruchou příjmu potravy je hlavní dějovou linií. Stalinovy krávy jsou o hledání identity. Svoji identitu přitom hledá nejen Anna, hledá ji také její matka Kristiina, vysokoškolsky vzdělaná Estonka, která se v sedmdesátých letech 20. století seznámí s Finem, který pracovně působí v Estonsku, aby se za něj nakonec vdala a odešla s ním do Finska.

Kristiina má ve Finsku strach. Bojí se, že ji KGB unese zpět do Estonska, děsí se i představy, že nebude už nikdy moci navštívit své rodiče v rodné zemi. Její manželství je přitom typicky finské - manžel jezdí na dlouhé pracovní výjezdy do Sovětského svazu, kde si vydržuje milenky. Je to pro něj normální a Kristina mu to mlčky trpí. Žije s Annou víceméně o samotě, zůstává v domácnosti. Při návštěvách v Estonsku, kam může jednou ročně s Annou, cítí, že se stala cizinkou. Je cizinkou v rodné zemi, stejně tak je cizinkou i v zemi svého manžela.

Anna matčin strach přijme za svůj. Nikdy nikomu neprozradí, že je Estonka, mluví výhradně finsky, jako Finka se i chová. Koneckonců, ve Finsku žije od narození. Pocit vykořeněnosti je pak patrně (co mohu z knihy soudit) příčinou pozdější Anniny poruchy příjmu potravy - stačí několik poznámek o Annině váze a Anna propadá anorexii. Tu čas od času kompenzuje bulimickými záchvaty přejídání se. A pak se to stane. Jednoho dne si Anna po podobném záchvatu vyvolá zvracení. Spirála je roztočena.Bulimické záchvaty jsou stále častější, pro okolí je přitom Anna sympatickou, chytrou a vzdělanou mladou dámou. Je sice trochu štíhlejší, ale to ji spíše ctí...

Celých 14 let Anna bojuje s poruchou příjmu potravy. Celých čtrnáct let není schopna milovat se s někým, s kým má více než přátelský vztah (popisuje například milostný poměr s mužem, kterého nazývá Vlk - vztah se rozpadá v okamžiku, kdy začne být ze strany Vlka více osobní). Celých čtrnáct let není schopna odhalit svoji identitu, svůj původ. Bojí se, že jako Estonku by ji finská společnost nepřijala. Stejně jako se bála její matka. Svůj strach zajídá, aby ho pak zase vyzvracela.

V knize popisuje svoji bulimii Anna například takto:

„Brzy jsem se naučila zvracet jako hotový profesionál. Dalo by se téměř říci, že jsem k tomu měla vlohy od samého začátku, ale až nyní jsem je odhalila. Bezhlesné zvracení bylo hračka, a když jsem se vyzvracela dostatečně rychle po jídle, zvratky ani nepáchly. Mohla jsem to docela dobře dělat i na veřejných místech; například v hospodách opilí lidé vždycky zvrací. A když už jsem nedodržovala dny bezpečného jídla a neměla bulimické dny, které jsem v prvním roce měla týdně maximálně čtyři, můj krk si zvykl natolik, že se z mého hlasu už nedalo poznat, zda jsem zvracela, nebo ne.“

Stalinovy krávy  nicméně nejsou románem, který by byl prvoplánově věnovaný anorexii a bulimii. Stalinovy krávy vyprávějí tragický příběh Estonska a jeho obyvatel pod sovětskou okupací. Vyprávějí o deportacích na Sibiř, které mohly potkat každého, o popravách členů estonské domobrany, o pokusu sovětských úřadů zničit vše estonské, o špiclování a udávání. Stalinovy krávy vyprávějí i o tom, jak se po rozpadu Sovětského svazu a osamostatění Estonska tato malá země stala cílem nájezdů Finů, kteří Estonsko vzali coby obrovský nevěstinec a skladiště laciného alkoholu.

Druhá krátká ukázka z knihy je z kapitoly, které popisuje deportace Estonců na Sibiř v roce 1941 po okupaci Estonska Sovětským svazem:

"Osvalda, coby hlavu rodiny, na nádraží odtrhnou od ostatních a nikdo o něm dva roky neuslyší.
Skončí v platinových dolech v Norilsku. Je dost malý a hubený na to, aby přežil. Lépe živení nevydrží náhlý nedostatek potravy, každé ráno jich na pryčnách vedle Osvalda zůstane ležet několik. Těla se dávají do pytlů a vrší se na prostranství nedaleko tábora. Na jaře, až země - a těla - roztají, se do hromadného hrobu pohřbí to, co zvěř z tundry nesežrala.
Mzdou za dvanáctihodinový pracovní den je 300 gramů chleba, jejž muží smějí sníst až v táboře, snad kvůli strachu z pokusů o útěk. Jako kdyby odtamtud někdo mohl utéct. Jako kdyby se o 300 gramech chleba dalo běžet napříč Sibiří.
Zatímco unuce a přikrývky schnou, chodí muži po barácích a okoli na kusech prken, které si přivazují k nohám.
Když jde člověk na latrínu, nesmí na sobě mít nic než spodní prádlo, přestože teploty jsou mínus čtyřicet padesát stupňů.
Z hladu mají muži vidiny i sluchové halucinace.
Osvaldovi začnou vypadávat zuby. Kolik váží? 40 nebo 50 kilo?
Myšlenky se zadrhávají. Brzy začne hlad rozežírat mozek."

Stalinovy krávy jsou napsány mimořádně čtivým jazykem, text neobsahuje rušivé gramatické chyby a překlepy. Číst Stalinovy krávy je zážitek, pokud by vás odradilo hlavní téma (anorexie, bulimie), překonejte svoji nechuť (trochu divné slovo v recenzi knihy o anorexii, že?) a začtěte se.Stojí za to.


Ke knize připravilo nakladatelství Odeon výborný trailer - hlavně na jeho základě jsem vzal knihu Sofi Oksanen do ruky. Podívejte se na něj:



Pokud bych hodnotil, dávám 10/10. Knihu vydal v roce 2012 Odeon v překladu Lindy Dejdarové.




Žádné komentáře:

Okomentovat