Vteřinu poté, Tip na červnovou novinku žánru "co by bylo, kdyby..."

--> Červen se blíží, je třeba začít představovat červnové knižní tipy. Začnu se skvělým tipem na spekulativní román, román žánru "co by bylo, kdyby..." Co by se stalo, kdyby najednou někdo zaútočil elektromagnetickým pulsem, který nezabíjí, ale ničí infrastrukturu, na středně velké město kdekoli v západní světě?

William R. Forstchen: Vteřinu poté

William R. Forstchen je poměrně plodný americký spisovatel - píše scfi-fi, píše historickou beletrii, píše spekulativní romány. V České republice se s ním budeme moci setkat poprvé v červnu 2012, kdy mu v nakladatelství Knižní klub vychází román Vteřinu poté. Americké vydání (One Second After) vyšlo poprvé v březnu 2009 a ihned zaznamenalo obrovský úspěch - celých šest týdnů bylo v žebříčku nejprodávanějších knih podle New York Times.

Zajímavé téma, zajímavé zpracování - jak dlouho to potrvá, než se docela zhroutí společenský systém v průměrném americkém městě poté, co na něj kdosi zaútočí EMP zbraní (elektromagnetickým pulsem), která vyřadí vše elektronické, tedy vše, co pohání moderní společnost, z činnosti?

(oficiální anotace knihy) Vysloužilý armádní důstojník John Matherson se přestěhoval s rodinou do Black Mountain v Severní Karolíně. Nedávno ovdovělý John a jeho dvě dcery žijí v přívětivé maloměstské rutině. Jednoho dne ji však něco naruší – najednou přestanou fungovat všechny elektrické spotřebiče. Že by rozsáhlý výpadek? Pravda je však krutější, než by se zdálo – za vším je výbuch EMP, elektromagnetické bomby. A výpadek zdaleka nebude jen dočasný… 

Kdo přežije v zemi, která se z blahobytu rychle propadá do archaické společnosti? Docházejí léčiva, násilní vykradači se začínají organizovat do tlup, objevují se první fámy a domněnky o původcích útoku. Den za dnem ubíhá od propadu do temných časů, až se uzavře rok. Rok Johnova boje o zachování rodiny, života, budoucnosti…

Strhující postapokalyptický román překvapí svou uvěřitelností a nepustí čtenáře, dokud se nedobere poslední strany.

William R. Forstchen: Vteřinu poté (ukázka z knihy)

Ukázka je z části knihy, kde si hrdinové začínají uvědomovat, že se patrně stalo něco divného, něco, co zcela vybočuje ze zaběhnutých kolejí, v nichž jejich životy do té doby běžely.

     „Tati, je to nějaké divné.“ 
     „A co?“
     „Poslouchej.“ 
     Zůstal na chvíli tiše stát. Byl klidný jarní večer, všude ticho až na občasné zapípání ptáčka nebo zaštěkání psa někde v dálce. To ticho bylo vlastně moc příjemné. 
     „Nic neslyším.“
     „No právě, tati. Vůbec není slyšet auta z dálnice.“ 
     Otočil se na druhou stranu, k dálnici. Přes stromy nebylo vidět, ale Jennifer měla pravdu – panovalo tam absolutní ticho. Když tehdy dům koupili, čekalo je jedno zklamání, na které při prohlídce nepomyslel a které vyšlo jasně najevo hned první noc: dálnice byla necelý kilometr odsud a pořád tam duněla auta. Přestalo to jedině při nehodě nebo v zimě při sněhové vánici. 
     „Asi nějaká bouračka,“ odpověděl.
     Nebylo to nic neobvyklého. Od města Old Fort se dálnice kroutila do kopce a skoro každý měsíc tam nějakému kamionu selhaly brzdy. Nebo nějací staří manželé ve dvanáctimetrovém obytném autě nevybrali jednu ze zatáček při klesání v místech, kde dálnice za Asheville míří dolů na jih k Piedmontu. Jednou se převrátil kamion s nebezpečným nákladem a doprava stála v obou směrech až do druhého dne.
     „Napřed jsme si to myslely taky, pane Mathersone, ale vypadá to tam vážně divně. To není normální dopravní zácpa. Prostě tam všude stojí auta. Shora z kopce je to vidět.“ 
     „Jak to myslíš?“ 
     „Prostě tam, tati, stojí všude fronty aut – u krajnice, uprostřed silnice, všude možně. Ale není to zácpa. Jenom nikdo nejede.“ 
     Nesoustředěně poslouchal, zatímco vkládal hamburgery do housek a chystal je na talíře.
     „Nejspíš se stala nějaká nehoda až o kus dál a řekli lidem, ať zastaví a počkají,“ řekl. 
     Holky přikývly a pustily se do jídla. John snědl první hamburger bez řečí a poslouchal to ticho. Bylo skoro strašidelné. Člověk by předpokládal, že něco bude slyšet. Jestli došlo k nehodě, měly by se ozývat policejní sirény. A taky by měla pořád jezdit auta po staré sedmdesátce. Kdykoliv byla zablokovaná dálnice, většinou jezdily po staré silnici policejní vozy a sanitky a taky všichni, kteří se snažili dálnici objet. Kdyby nic jiného, tak v tuhle denní dobu měli ti zatracení Jeffersonovic kluci nahoře na kopci ve zvyku prohánět se po lese na těch hrozných čtyřkolkách.
     Vzhlédl k obloze a trochu ho zamrazilo. 
     V tuhle denní dobu zůstávaly za dopravními letadly stopy od trysek a přímo nad hlavami měli příletový koridor do Atlanty pro většinu letů ze severovýchodu. Na obloze bylo vždycky vidět alespoň dvě, tři letadla. Teď ale byla obloha čistě modrá. Po stopách tryskáčů nikde ani vidu. 
     Nepříjemný pocit mrazení v zádech mu připomněl 11. září. Tehdy odpoledne bylo všude ticho, každý seděl doma a sledoval televizi a na obloze taky nebyla žádná letadla. 
     Vstal, přešel k plotu a zaclonil si oči rukou proti večernímu slunci. Všiml si, že na úbočí hory Craggy Dome hoří les. Kouř stoupal přímo vzhůru. Odhadl to na dva a půl hektaru lesa v plamenech. A další požár propukl o hodně dál, na hřebeni pohoří Great Smoky Mountains. 
     Dole ve městě neviděl sebemenší pohyb. Byl zvyklý, že dokud se koruny stromů úplně neolistí, je vidět dopravní světla na křižovatce State Street a Main Street. Teď ale nesvítila, a dokonce ani neblikala. Ohlédl se na stojací hodiny. Touhle dobou vždycky projíždí „milionový vlak“. Říká se mu tak, protože vozí uhlí za víc než milion dolarů. Těží se v Kentucky a přepravuje se do elektrárny u Charlotte. Je to pořádný vlak, tahá ho pět dieselelektrických lokomotiv. Když byly holky malé, po večeři mívali rituál: bral je autem dolů k závorám, mávali strojvedoucím a dívali se za vlakem, jak se řítí k tunelu v průsmyku Swannanoa.
Knihu Vteřinu poté vydává nakladatelství Knižní klub 7. června 2012.

Tweet

-->