Tony je Adrianem okouzlen. I pak, když už studuje na vysoké škole, zůstává s Adrianem v kontaktu. S Alexem a Colinem se postupně vzájemně ztrácejí, s Adrianem vedou čilou korespondenci. K určitému odcizení obou přátel dojde, když se na vysoké škole Tony poprvé v životě dočká vážnějšího milostného vztahu. Vztahu, který je pro něj ale spíše utrpením než naplněním - Veronika si s ním zahrává, manipuluje s ním, dává mu znát, že v jejich vztahu je to právě ona, kdo v něm má převahu a určuje jeho dynamiku. Sex? Přestože šedesátá léta jsou tady, Anglie je ještě myšlenkově v letech padesátých. Sexu s Veronikou, uspěchaného a upachtěného, se Tony paradoxně dočká až ve chvíli, kdy se s Veronikou rozejde.
Po nějakém čase pak dostává Tony od Adriana dopis. Oznamuje mu, že se s Veronikou do sebe zamilovali a že bude rád, když to nenaruší jejich přátelství. Tony odpoví, že chápe. Cítí se zrazen a ponížen, ne Tonym, ale Veronikou, a má pocit, že by svého přítele měl varovat - Veronika ublížila jemu, ublíží i Adrianovi. Nakonec Tony neudělá nic a aby si vyčistil hlavu, odcestuje na několik měsíců do zámoří, toulá se po Státech, užívá si život. Když se vrátí zpět, čeká na něj zpráva, které zpočátku nemůže uvěřit. Adrian je mrtev. Spáchal sebevraždu. Přitom prý prožíval nejšťastnější období života.
Život i Barnesův příběh pak plynou dál. Společně s Tonym se čtenář přenese o čtyřicet let dopředu. Tony vystuduje, má seriozní zaměstnání, manželku, která ho miluje (ne tolik, aby se s ním po letech nerozvedla, ale ne tak málo, aby se s ním po rozvodu nezačala, už ve vší počestnosti, zase scházet na obědy v restauracích) a dceru, která mu dělá radost. Tony je v důchodu. Rekapituluje, ale na smrt (na vlastní smrt), ještě ani zdaleka nemyslí. Svůj život hodnotí jako naplněný a vcelku úspěšný. Je sám se sebou spokojený. Přinejmenším do chvíle, kdy mu matka jeho bývalé studentské lásky Veroniky (ano, té, která zvolila nakonec Adriana) odkáže 500 liber a Adrianův deník. A tady příběh vlastně teprve začíná...
Vyprávět celý děj by určitě bylo velmi neslušné vůči těm čtenářům, kteří by si knihu Vědomí konce přečetli rádi sami. Už takhle mohou mít pocit, že jsem prozradil více než jsem měl. Nemusí mít, neprozradil. Jen jsem uvedl do děje. To hlavní skutečně začíná až v okamžiku, kdy průměrný a obyčejný anglický důchodce Tony dostává poštou závěť matky své bývalé lásky.
Jedenáctá kniha Juliana Barnese dostala Man Booker Prize právem. Je precizně napsána, což není u Barnese asi nic nezvyklého. Julian Barnes si se čtenářem i se svými hrdiny hraje. Nabízí jim různá východiska, různé interpretace předkládaných faktů, různé pohledy do zrcadla vlastní paměti i skrze něj.
Vědomí konce není přitom knihou, která by byla určena pouze výběrového publiku. Naopak. Je dobrou příležitostí, jak může čtenář, který se tzv. vážné moderní beletrie tak trochu bál a držel si od ní odstup, najít k této cestu a poznat, že nekouše, neškrábe a především - dá se číst, uchopit a pochopit.
Vědomí konce, jedenáctou knihu Juliana Barnese, oceněnou Man Booker Prize za rok 2011, doporučuji. Dávám 9/10.
Vědomí konce vydává Odeon na konci března 2012 v překladu Petra Fantyse.
Tweet
Žádné komentáře:
Okomentovat