Mýma očima: Kniha jako iniciační zážitek

Iniciace. Zasvěcení. Poznání. Počátek něčeho nového. Okamžik, v němž člověk přehodnocuje svá dosavadní stanoviska a zaujímá nová.

V literatuře je iniciační román chápán jako dílo, ve kterém hrdina dochází skrze těžké duševní i tělesné zkoušky osvícení, zasvěcení, nachází Boha, své vnitřní Já, očišťuje se od bídné minulosti a vykročí vstříc zářivé budoucnosti (atp. atp. atp.). Patrně prvním iniciačním románem je dílo Metamorfózy (spíše známé jako Zlatý osel), jehož autorem je Lucius Apuleius (2. století našeho letopočtu). Děj je jednoduchý - hlavní hrdina Lucius se promění nechtěně v osla a poté, co je v této podobě ukraden, prožije jako osel mnohá příkoří. Nakonec je mu vrácena lidská podoba.

Zlatý osel ale asi není tím nejlepším příkladem. Vůbec, středověk (a třeba Dekameron, že?) nechme stranou. Pojďme do současnosti, kde můžeme za příklad iniciačního románu označit například dílo Jméno růže Umberta Eca - tady nechybí ani důležitý atribut iniciačního románu - průvodce a Učitel, který hrdinovi pomáhá v iniciaci. V románu Jméno růže je to Vilém z Baskervillu. Dalším příkladem iniciačního románu, napsaného v současnosti, je Alchymista Paolo Coelha - hlavní hrdina Santiago nachází sebe sama za pomoci svého průvodce - Alchymisty...

Nechci ale psát o iniciačním románu tak, jak se vnímán literární vědou. Chci se na iniciační román dívat očima čtenáře, chci se ptát - co musí román mít, aby byl schopen ve čtenáři probudit proces iniciace? Proces sebereflexe, která vede k vykročení novým směrem po cestě života?

Odpověď je jednoduchá a zřejmá - pro čtenáře musí být kniha průvodcem podobným, jakým je již výše zmíněný Vilém z Baskervillu pro svého žáka Adsona z Melku. Musí nabízet otázky. Musí ale zároveň nabízet také odpovědi. Musí způsobovat bolest z nevědomosti a pochyb. Zároveň ale také musí nabídnout katarzi a očištění.

Pro každého z nás je iniciačním románem něco jiného. Záleží na věku. Záleží na vzdělání. Záleží na hodnotovém žebříčku. Záleží na společenském statusu. Záleží  na mnohém. Pro dětského čtenáře bude Coelhův Alchymista snůškou nesrozumitelných vět. Naopak příběhy Jaroslava Foglara pro něj budou zasvěcením. Je to přirozené.

Po knihách, které přinášejí poznání a iniciaci, sahají lidé povětšinou tehdy, kdy sami prožívají něco, co je tíží. Ale není to pravidlem. Často dojde k naší iniciaci zcela náhodou, nečekaně a o to je zážitek intenzivnější a zanechá v nás trvalejší stopu. Inicianční kniha si nás našla sama. Možná náhodou, možná nás k ní dovedlo naše podvědomí.

Pro mě osobně znamenalo prožitek iniciace mnoho příběhů. V dětství to byli Dva divoši E. T. Setona, v dospívání mě nejvíce ovlivnil a "nastartoval" Jean Raspail a jeho Já, Antoine de Tounens, král patagonský. V dospělosti jsem zatím přečetl stovky knih, co se týče beletrie, jen málokteré ve mě zanechaly tak hlubokou stopu ve smyslu iniciace jako Moje levá noha Christyho Browna, Vyhoďme ho z kola ven Kena Keseyho a Tulák po hvězdách Jacka Londona.

Každá z nich má jinou dějovou strukturu, odehrává se v jiném prostředí, mají ale jedno společné - neochvějnou víru ve svobodu jedince a přesvědčení, že silou vůle lze překonat i zdánlivě nepřekonatelné... Právě proto jsou tyto knihy mými iniciačními romány... a důvody není třeba ventilovat, že:)

Pokud mě necháte nahlédnout do svého světa a napíšete mi do komentářů, které knihy pro sebe za iniciační považujete vy, budu rád. Třeba mně a dalším čtenářům rozšíříte obzory. Díky.

Tweet