Jennifer Eganová: Návštěva bandy rváčů. Kniha s "cejchem" Pulitzera vychází v Odeonu 11. května.

--> Pulitzerovu cenu za prózu pro rok 2011 obdržela Jennifer Eganová za román A Visit from the Goon Squad. Knihu v květnu vydává nakladatelství Odeon - české vydání nese název Návštěva bandy rváčů.

Jennifer Eganová:  Návštěva bandy rváčů

(oficiální anotace) „Čas je rváč,“ říká jedna z mnoha postav, jejichž propletenec vztahů a osudů sledujeme od 70. let 20. století až do roku 2020. Bývalý punkrocker Bennie Salazar to v hudební branži dotáhne až na majitele úspěšného hudebního labelu, ale v osobním životě to není žádná sláva. Krize hudebního průmyslu jde v jeho případě ruku v ruce s krizí středního věku a Bennie sahá po alternativních řešeních – sype si do kávy šupinky zlata k posílení potence. Jeho asistentka a pravá ruka Sasha zase celý život bojuje se svou kleptomanií a traumaty z nešťastného dětství. Spisovatelka suverénně přeskakuje mezi žánry i vypravěči, střídá časové roviny: spolu s Benniem, Sashou a dalšími z celé mozaiky postav pendlujeme mezi New Yorkem, Neapolí a dalekou Keňou. Jedním z vrcholů autorčina literárního mistrovství je ta část díla, kterou Sashina dvanáctiletá dcera odvypráví jako powerpointovou prezentaci. Jennifer Eganová dokazuje, že v životě i v literatuře je možné všechno.

Návštěvu bandy rváčů právě začínám číst, jako "teasing" zveřejním kousek první kapitoly.

Návštěva bandy rváčů - úryvek z první kapitoly:

     Začalo to jako obvykle, na dámských záchodních hotelu Lassimo. Sasha si právě v zrcadle upravovala žluté oční stíny, když si všimla, že na podlaze vedle umyvadla leží něčí cestovní taška, nejspíš té ženy, jejíž čurání se matně ozývalo zpoza dveří kabinky, co vypadaly jako dveře od sejfu. Byla otevřená a zcela nepokrytě z ní čouhala peněženka ze světlezelené kůže. Když se k tomu Sasha vracela, došla k závěru, že to, co ji vyprovokovalo, byla prostě slepá důvěra k té čůrající: Žijeme ve městě, kde vám kdekdo vyfoukne nos mezi očima, když mu dáte šanci, a přesto někdo nechá ležet svoje saky paky všem na očích a čeká, že tam na něj budou čekat, až se vrátí?
     Dostala chuť dát jí za vyučenou. Jenže ta chuť ve skutečnosti maskovala něco hlubšího, puzení, jemuž Sasha nikdy nedokázala odolat: ta naditá šrajtolfe z jemné kůže se jí doslova nabízela - přišlo jí tak nudné, tak otřepané nechat ji tam ležet, místo aby popadla příležitost za pačesy, zdvihla hozenou rukavici, udělal krok do tmy, pochlapila se, hodila opatrnost za hlavu, vrhla se do nebezpečí ("Rozumím," přikývl Coz, její psychoterapeut) a ten zkurvenej krám prostě vzala.
     "Chcete říct ukradla."
     Snažil se Sashu přimět, aby to slovo používala, což se u peněženky dalo obejít hůř než u většiny toho ostatního, co šlohla v uplynulém roce, kdy  - podle Cozových slov  - došlo ke zhoršení jejího stavu: patery klíče, čtrnáctery sluneční brýle, proužkovaný dětský šátek, dalekohled, struhadlo na sýr, kapesní nůž, osmadvacet mýdel a osmdesát pět psacích per - od propisek za pár babek, s nimiž podepisovala účtenky při platbě kartou, až po malé fialové pero značky Visconti, které je na internetu k mání za dvě stě šedesát dolarů a které štípla právníkovi svého bývalého šéfa při podpisu smlouvy. V obchodech už Sasha nekradla - tamní neosobní, anonymní zboží ji nechávalo chladnou. Svrbění v prstech poci|ťovala jen u věcí patřících konkrétním lidem.
    "Fajn," připustila. "Ukradla."
     Společně to její puzení nazývali "osobní výzvou", jako kdyby tím, že tu peněženku sebrala, složila zkoušku houževnatosti, osobitosti. Chtěli její myšlení pozměnit tak, aby viděla výzvu v tom, že tam tu peněženku nechá, a ne že ji sebere. Pak by byla vyléčená, i když Coz výrazy jako "léčba" zásadně nepoužíval. Nosil ulítlé svetry a nechal si říkat Coz, ale byl starosvětsky nevyzpytatelný do té míry, že Sasha nepoznala, jestli je gay nebo heterosexuál, jestli je autorem slavných knih nebo (jak ho občas podezírala) nepatří k uprchlým trestancům, co se vydávají za chirurgy a nechávají lidem v mozku operační nástroje. Google by samozřejmě její dilema vmžiku vyřešil, ale protože ty otázky byly užitečné (tvrdil Coz), Sasha zatím odolávala.
     Lehávala v jeho ordinaci na příjemně měkké pohovce z modré kůže. Coz přiznal, že má ten gauč v oblibě, protože z nich obou snímá břímě očního kontaktu. "Vy máte něco proti očnímu kontaktu?" zeptala se Sasha. Nechápala, jak se může psychoterapeut k něčemu takovému přiznat.
     "Docela mě to unavuje," připustil. "Takhle se aspoň každý můžeme dívat tam, kam chceme."
     "Kam se díváte vy?"
     Coz se pousmál. "Sama vidíte, jaké mám možnosti."
     "Kam se tedy obvykle díváte, když na pohovce někdo leží?"
     "Po místnosti," odpověděl Coz. "Do stropu nebo do prázdna."
     "Spíte při tom někdy?"
     "Ne."
     Sasha většinou hleděla do okna, ze kterého byl výhled na ulici a které dnes večer, zatímco vedla svůj monolog, bičovaly provazy deště. Zahlédla tu peněženku, nadýchanou a přezrálou jak broskev. Vyškubla ji té ženě z tašky, strčila si ji do kabelky a zapnula zip dřív, než ustal zvuk močení. Thrnutím otevřela dveře na chodnu a proplula vestibulem zpátky do baru. Jedna druhou vůbec neviděly.


Knihu vydává Odeon 11. května. Doporučuji.

Tweet

-->