Daniel H. Wilson: Chlapec a jeho robot. Alenka v říši divů v moderním kabátě (ukázka z knihy).

Daniela H. Wilsona už jsem vám představil. Je inženýr robotiky a o robotech píše. V Knižním klubu mu právě vyšla knížka pro dětské čtenáře Chlapec a jeho robot, na podzim vyjde Robopocalypse, román o vzpouře robotů proti lidem (v červenci 2013 bude v kinech filmová adaptace, natočená Stevenem Spielbergem).

Chlapec a jeho robot. Můžu tisíckrát napsat, že je moderní verzí slavné Alenky v říši divů. A že přestože je i podle autora pro čtenáře od 9 do 12 let, bude se líbit i starším. Číst chlapce a robota je jako se vrátit do dětství. Mám pro vás ukázku.

Daniel H. Wilson: Chlapec a jeho robot (ukázka z knihy)

Ukázka začíná v místě, kde se hlavní hrdina, chlapec s podivným jménem K´d Světlopád propadne prazvláštním způsobem (Wilsonova verze "králičí nory") do říše robotů.

Kód vystrčil hlavu z trhliny v kamenné stěně, jenže venku nespatřil silnici, školní autobus ani bouři. Místo toho se mu sevřel žaludek, protože okamžitě a bez jakýchkoli pochybností pochopil, že se naprosto a dočista ztratil. Polkl a pohlédl vzhůru na zkroucené stromy pokryté popínavými liánami, které se mu tyčily nad hlavou. Ne, na Mekově pahorku nikdy předtím takové stromy nespatřil.

Pískla, podobná flíčku zeleného světla, letěla několik desítek centimetrů před ním. Uháněla jako světluška na noční výpravě a byla tu to jediné, co Kódovi připadalo známé. Váhavě ji proto následoval a s námahou zamířil do ponurého lesa.

S tímhle místem není něco v pořádku, pomyslel si. Z celého lesa jako by čišela jakási tesknota. Kód si všiml, že tiché stíny listů na lesní půdě jsou strnulé. Stromy se tu nehýbaly. Ani trochu. Jejich listy neševelily jako na Mekově pahorku. Kód slyšel, jak ve větvích nad ním hvízdá vánek, ale mechem pokryté větve stromů jen dál nehybně trčely kolem něj, jako by to byly vytesané sochy.

Působilo to děsivě, ale Kóda ovládla zvědavost. Pískla kromě toho vesele přeskakovala z jedné větve na druhou a Kóda uklidňovalo neustávající bzučení jejích křídel. Obrátil proto pozornost k lesu kolem sebe a začal jej zkoumat.

Když pak Kód uslyšel z hustého shluku keřů jakési zvláštní krík, krík, odhrnul stranou tuhou, nepoddajnou trávu a spatřil před sebou skrčenou hnědou ropuchu. Kód ji opatrně zvedl a vzápětí zjistil, že se jedná o jakousi mechanickou žábu. Byla tvrdá, s hrbolatým povrchem a těžká. Z boku jí vyčníval natahovací mechanismus. Ropucha jej vzápětí prudce kopla nožkama a utekla do křoví.

Kód se spěšně snažil dohonit Písklu a všiml si složitě vyhlížející stříbrné pavoučí sítě visící ve stínu z větve jednoho stromu. Bzučela jako neonová zářivka. Na pružném vlákně v ní visela kovově vyhlížející hrouda s dlouhýma křivýma nohama. Pavouk, došlo Kódovi. Právě ve chvíli, kdy Kód kolem pavučiny procházel, na ní přistál průsvitný komár a byl vmžiku sežrán.

Opravdu podivné místo, pomyslel si Kód. Všechno tady vypadá jinak – od listí až po zvířata. Nic není přirozené. Všechno je jen z kovu, plastu nebo skla.

Kód se užasle rozhlížel kolem sebe. Škrábal se přes kořeny sahající mu až po pás a skrčený podlézal nízko visící větve. Pak se zastavil a přejel prsty po podivně pevném kmeni stromu. Kůra se vůbec nedrolila. „Písklo, copak je tohle místo plné robotů, jako jsi ty? Vždyť dokonce i stromy jsou tu z kovu.“

Pískla šťastně blikla oranžovým světlem, pak se vrátila ke zvídavé zelené a dál klouzala přítmím.

Kóda se zmocnil vtíravý strach, když si uvědomil, že už nevidí vchod do chodby. Zpáteční cestu k němu neznal. Když o tom ale uvažoval, napadlo jej, že stejně ani neví, jak by se pak dostal z chodby zpátky na pahorek. Nejenže nemám ponětí o cestě zpátky, pomyslel si, ale neznám dokonce ani cestu zpátky z té první cesty zpátky. A tak se Kód rozhodl učinit jediné, co se mu zdálo rozumné: jít dál.

Po několika minutách chůze se zastavil. Před sebou spatřil cosi, co mu nedávalo absolutně žádný smysl. Vypadalo to jako lesklá zeď. Nebo vlastně ne... Tohle byl nějaký rychle tekoucí stříbřitý potok. Počkat ale... Spíš se jednalo o něco pevnějšího, jako by se tam před ním pohybovaly rychle se míhající kůly. Kód se přimhouřenýma očima zadíval na ten prapodivný výjev. Bylo to, jako by se pokoušel zaostřit pohled na listy větráku rychle se otáčející pod stropem pokoje. Ne, tohle přece není možné. Jsou to snad... nohy? Čím usilovněji se Kód snažil rozeznat, oč se jedná, tím si byl jistější. Byly to tisíce párů spojených nohou, které utíkaly rychleji, než dokázal rozeznat. Běžící stěna sahala výš než on a byla spojena s dlouhý tělem podobným stonožce, které se táhlo lesem na obě strany dál, než kam dohlédl.

Pískla přes tu podivnou věc bez zaváhání přelétla.

„Počkej přece!“ vykřikl Kód. Několikrát vyskočil v marné snaze nahlédnout za uhánějící stěnu. „Písklo...“ zamumlal pak. Několik minut se snažil najít způsob, jak překážku obejít, ale nic nenašel. Nakonec se posadil na třpytící se kámen a podepřel si rukou bradu.

Teď se už začal opravdu bát. Nejenže se ocitl sám v podivném nehybném lese plném robotických zvířat – ale teď ještě ke všemu tohle – kovová stěna složená z nohou pádících jako o závod. Od zářící překážky se zvedal vítr, který mu cuchal vlasy. Musím tu zeď nějak překonat, pomyslel si. Pískla jediná zřejmě zná cestu. Najdu ji a pak se odtud dostanu, slíbil si. Zpátky nahoru na pahorek, pak do školního autobusu a nakonec domů.

Kód zvedl větev a pomaličku ji postrčil směrem ke stříbrné pohybující se šmouze. Prásk! Jakmile se dřevo dotklo překážky, rozlétlo se na třísky. Kód zahodil zlomenou větev a pohladil si potlučenou ruku. Uvědomil si, že kdyby se téhle stěny dotkl rovnou, zlomila by mu ruku. A i kdyby dokázal vylézt na nějakou větev, stěna vypadala příliš vysoká, než aby ji přeskočil. Kód se rozhlédl na obě strany, ale nezdálo se, že by stěna měla nějaký konec. Připadal si maličký a osamělý. Otočil se a zadíval se směrem, odkud přišel. Zoufale zatoužil, aby se Pískla vrátila a on nad tím nemusel dumat sám.

Pak ucítil, že mu někdo poklepal na rameno.

„Tohle bylo velice hrubé,“ pronesla široká hmyzí tvář s chvějícími se tykadly. „Dokonce i na surovce žijícího v Podivných lesích.“

Kód pocítil úlek a překvapení současně, ale nezmohl se na jediné slovo. Jediné, co dokázal, bylo dál dýchat. Nad ním se tyčila hladká kovová tvář se smaragdově zelenýma hmyzíma očima. Když promluvila, ostrá kusadla klapala o sebe jako dva pilkové nože.

„No tak?“ vybídl jej tvor. „Neměl bys mi náhodou něco říct?“

Kód úžasem zalapal po dechu, když si uvědomil, že tvář je spojena s jakoby stonožčím tělem, táhnoucím se v oblouku do dáli. Právě tenhle tvor je ve sku-tečnosti ta stříbrná zeď! Pohybující se stěna z nohou zpomalila a nakonec se úplně zastavila. Jedna štíhlá nožka se zvedla a tvor se poškrábal na břiše, jako by byl kočka.

„Omlouvám se,“ vypravil ze sebe Kód a prohlížel si pozorně hmyzí tvář. Připadalo mu velice zvláštní, že tak nestvůrná věc pocházející bůhvíodkud hovoří dokonalou angličtinou.

„Já jsem jenom...“ začal, ale zajíkl se.

„Experimentoval?“

„Já jsem nevěděl, že jste... Chci tím říct...“ Kód ukázal na řadu vysokých štíhlých nohou. „To všechno jste vy?“ zeptal se.

„Přesně tak. Jsem Nekonečka, těší mě! Mrzí mě, že jsem tě vylekala. Ale po tom, jak jsi mě odporně píchl tou větví, jsme si naprosto kvit. Pokud ti náhodou naopak ještě něco nedlužím já.“

„Kde to jsem? Co je to tady za místo?“ zaprosil úpěnlivě Kód.

„Co to má být za hloupou otázku? Je přece naprosto očividné, že jsi v Mechosu. Pokud ti to nevadí, já už budu muset zase jít.“

Odpověď nedávala žádný smysl, ale záhadný tvor se už zase chystal znovu vyrazit tryskem do tmavého lesa.

„Počkejte,“ zaprosil Kód. „Já nejsem odtud. Já jsem se... ztratil. Musím zjistit, kde se tohle místo vlastně nachází, abych se dokázal dostat domů.“

Nekonečka scvakla kusadla k sobě a zachichotala se. „Můj milý malý surovče, Mechos se nachází přesně tam, kde má být, a vůbec nikde jinde. Jak všichni vědí, náš záhyb skutečnosti byl před celými věky vyříznut ze samotného prostoru a času.“

„Jak to myslíte? A kým?“

„Dávnými titány. Staviteli pahorků. Však víš přece, lidmi.“

„Lidmi?“ opakoval Kód.

„Přesně tak. Lidé jsou rasa příšer vysokých jako stromy a silnějších než přívaly Rtuťové řeky. To lidé vytvořili Mechos jako laboratoř. Jednalo se o jakýsi velký experiment. Ty o tom možná nemáš ani tušení, surovče, ale jsi pokus, který se vymkl kontrole. My všichni jím jsme.“

Kódovy myšlenky se rozběhly jako o závod. Stavitelé pahorků! Oni vytvořili tohle místo jako nějaký experiment? K jakému experimentu je zapotřebí celý nový svět, sloužící jako laboratoř?

„Ale proč?“ vydechl Kód.

„Myslím, že lidé pro nás vybudovali Mechos, protože jsme tak hrozně... nebezpeční. Je pro ně nejlepší, když jsou naše světy odděleny. Neopouštěj naši oázu klidu a míru v Podivných lesích, malý surovče. Venku narazíš na takové věci, že si budeš přát, abys raději neměl žádné senzory. Nebetyčné hrůzy, které by z tebe nadělaly hromadu těch nejmrňavějších součástek. A jsou tady i další zloduši. Nanoskopická stvoření menší než prach, která dokáží takové věci, že si budeš přát, aby tě nikdy nevynalezli. Protáhnou se tvým vnějším krytem a roztrhají tě zevnitř. Věř mi, Mechos dokáže být pořádně děsivé místo.“

A pak to najednou Kódovi došlo: možná se sem dostal i můj dědeček. A pokud tady někdo mohl starého muže zahlédnout, byl to právě tenhle dlouhý tvor, jenž vypadal, jako by se nacházel na všech místech současně. A tak se Kód, byť se ani neodvažoval doufat v kladnou odpověď, zeptal: „Viděla jste tu nějaké lidi?“

Nekonečka povzdechla.

„Bohužel. Ti dávní lidé nás vytvořili, naprogramovali nás a pak nás opustili. Nikdo tu lidské bytosti neviděl po celé tisíce let.“

Kód schlípl. Smůla.

„Až na toho jednoho, samozřejmě,“ dodala Nekonečka.

Kód tázavě povytáhl obočí.

„Jak můžeš být takový zabedněnec?“ nechápala Nekonečka. „Mluvím přece o jeho Excelenci, králi Sféry blahobytu Velkého Mechosu. Je to poněkud nabubřelý titul, pokud stojíš o můj názor. Býval to ale vynikající král. Nesčetněkrát zachránil Mechos před mnoha strašlivými nepřáteli. Jenže teď už nás zachránit nemůže, protože se nás snaží deaktivovat! Král drží ve své moci Robonomicon a rozhodl, že budeme všichni demontováni.“

Kód si povzdychl. Je tu tedy jenom jeden další člověk, jakýsi král, a ne jeho dědeček. „Ro-bo-nobi-non?“ zakoktal Kód, jenž dokázal to slovo sotva vyslovit. „Kdo je to?“

„To myslíš vážně?! Robonomicon je posvátná relikvie. Obsahuje plány nás všech tady v Mechosu, naši historii a rovněž zákony, které musíme respektovat. Byl vytvořen našimi původními tvůrci. Kdo má v moci Robonomicon, vládne celému Mechosu. Ale Velká demontáž by samozřejmě mohla všechno změnit.“

Demontáž. To slovo znělo zlověstně. Kód si představil, jak se rozebírá skládačka sestavená z vyřezávaných dílků a ukládá zpátky do krabice. Zmocnil se jej pocit, že by mohl litovat odpovědi, kterou uslyší, a skoro se bál položit následující otázku: „Co tím myslíte, Velká demontáž?“

„Prásk! Vyřízeno! Šlus! Konec! Je mi líto, že tě

o tom musím informovat právě já, ale skoro všem nám už brzy skončí záruka! Až nastane Velká demontáž, čeká všechny roboty v Mechosu nejprve rozebrání na jednotlivé součástky. A tyhle součástky budou poté rozebrány na ještě menší součástky. A pak... ale to je jedno, protože žádné pak už není. Nikdo tady nezůstane. A to bude konec Mechosu. Takže si užij nádherný den, protože je to pravděpodobně tvůj poslední!“

Přesně jak Kód předvídal, litoval, že se na to vůbec ptal. Pak mu ale hlavou prolétla na něj nezvykle odvážná myšlenka. „Tak dobře, a co kdyby někdo jiný získal Robonomicon a zastavil demontáž?“

Nekonečka smutně zavrtěla velikou hlavou.

„Robonomicon může vlastnit pouze lidská bytost. Vytvořili ho dávní lidé, aby kontroloval průběh experimentu v Mechosu. My roboti ho používat nemůžeme. Ti lidé nestáli o to, aby zdejší chovanci ovládli svůj vlastní blázinec, chápeš? Takže nikoli, můj malý surovče, demontáž je nám souzena.“

Rozeznávání lidí těmhle robotům očividně moc nejde, pomyslel si Kód.

„A kde je ta... věc?“ zeptal se.

„Ty myslíš Robonomicon?“ odvětila Nekonečka. „Nachází se v Nebeském městě jeho Excelence... no, však ten zbytek znáš. Na cestě tam není nic složitého. Stačí projít smrtonosným Toparijským parkem, který se rozkládá před nekonečnými pustinami Nanoskopické pouště. Potom je třeba překonat ne-překročitelné Moře fomorián a dál se po jedovaté Rtuťové řece dostat až do Země pravého oka. A pak už jenom vyšplhat na vrcholek Stonku světla, na který se vylézt nedá.“

Nekonečka ukázala jedním kusadlem k mihotající se čáře, vystupující kolmo vzhůru nad vzdáleným obzorem. Nahoře na ní pomrkávalo světélko. „Na vrcholku Stonku světla se nachází Nebeské město. Je statisíce kilometrů vysoko a cestou k němu můžeš zemřít právě tolika způsoby. Tyhle lesy jsou ve srovnání s tamními končinami naprosto bezpečné.“

Nekonečka se zadívala na Kóda. „Vypadáš strašně křehce. Z čeho jsi to vlastně vyrobený? Nějaký pružný plastik? Překvapuje mě, že tě ještě nesežralo zaživa hejno odpadlických nanospor. Poslouchej, malý surovečku. Zdá se mi, že jsi tady dokonale ztracený a sám, a ještě k tomu ve strašlivém nebezpečí. Proč vlastně neupaluješ tam, odkud jsi přišel?“

Má pravdu, pomyslel si Kód. Pískla zmizela a on se tady ztratil. A ani ukojení vlastní zvědavosti mu nestojí za to, aby kvůli němu zahynul. Co to jenom dělám? Můžu tady být zraněn, nebo dokonce zabit. Bude lepší, když se vytratí zpátky přes Podivné lesy a porozhlédne se po jeskyni, pahorku a školním autobusu. Nejbezpečnější čin je ten, který není proveden, připomněl Kód sám sobě.

Pokrčil rameny a rozpačitě dlouhému stříbrnému tvorovi zamával. Vykročil k lesu, zpátky po cestě, odkud přišel. Místo bez stromů, na němž nechal Nekonečku, se už ztrácelo v přítmí, když Kód uslyšel, jak si tvor sám pro sebe cosi mumlá mrzutým chraplavým hlasem. „Kdyby to jenom mohlo být všechno jinak. A přitom býval John Světlopád takový dobrý král.“

Kódovi naskočila na ramenou a hned vzápětí po celých pažích husí kůže.

„Co jsi to říkala?“ zavolal na tvora vzadu za sebou.

Nekonečka si kusadly vytírala brouky a kousky hlíny, které se jí dostaly do složených hmyzích očí. Byla přikrčená, připravená rozběhnout se už zase někam pryč. „John Světlopád, můj malý surovečku. Náš král přece. Člověk, který se chystá deaktivovat celý náš svět.“

„John Světlopád je váš král?“

„Už se raději na nic neptej, surovče! V továrně na mě neustále montují další a další články. Každá vteřina, kterou tady s tebou protlachám, způsobuje zácpu na hlavním tahu. Takže už tady s tebou nemůžu dál stát, jinak by došlo k obrovské katastrofě.“

Kód nedokázal tomuhle sdělení uvěřit. Jeho dědeček? Král robotů? Vypudil z hlavy všechny myšlenky na nebezpečí. Nemám na vybranou, pomyslel si.

„Počkejte,“ promluvil pokorným hlasem.

Nekonečka na něj netrpělivě zamrkala.

„Nevadilo by vám, kdybych pod vámi jenom... podlezl?“

Nekonečka přelétla pohledem stěnu ze svých nohou. „Klidně. Tím si ale podepisuješ svůj vlastní rozkaz k deaktivaci.“

Kód prolezl mezi nohama Nekonečky na druhou stranu. „Děkuji.“

„Uvidíme se u demontáže!“ zavolala za ním Nekonečka.

Vzápětí se tvor přikrčil, zamířil do křoví a v následující vteřině se jeho tělo znovu proměnilo v rozmazanou stříbřitou bariéru. Kód sledoval, jak se jeho pohyb zrychluje, až vypadalo zase jako jediná dlouhá šmouha.

A v tu chvíli mu došlo, že teď už pro něj doopravdy neexistuje cesta zpět.

Před sebou, vysoko nad temnými stromy, viděl Kód vznášející se Stonek světla, který se vypínal až k obloze. Na jeho vrcholku se nacházelo Nebeské město, jeho dědeček a také Robonomicon. Dokázal jsem to, pomyslel si Kód. V každém případě jsem něco dokázal.

Z lesa, jenž rychle temněl, zafoukal mrazivý vítr a Kód se zachvěl. Ocitl se sám v podivné cizí zemi. Aniž by ale znovu zaváhal, odhodlaně vykročil vpřed. Vstříc osudu bez ohledu na to, zda mu přinese věci, kterou budou úžasné, nebo naopak děsivé.

A právě v tu chvíli Kód uslyšel ten nejlíbeznější zvuk, jaký si jen dokázal představit. Bzučení páru drobounkých robotických křídélek a spolu s ním šťastné zacvrlikání. Byla to Pískla! Seděla na větvi ve stínu mezi listy, pozorovala jej a zářila šťastným odstínem zlaté barvy. Jak se k ní blížil, vylétla mu naproti, posadila se chlapci na rameno a šimrala jej do krku třepetajícími se křídélky.

Nadskakovala radostí.

Kód uchopil drobounkého matně zářícího robůtka do dlaní a zadíval se na něj. Cítil, jak se jeho tvář zahřívá teplou zlatavou září, kterou Pískla šířila kolem sebe. Společně se tak proměnili v ostrůvek světla ve stinném a ponurém lese.

„Mělo to nějaký důvod, že jsi mě našla, Písklo?“ zašeptal Kód. Nedostalo se mu však žádné odpovědi, tvoreček se jen rozzářil barvou, z níž čišel pocit tajemna. „To je jedno. Stejně jsem rád, že ses vrátila,“ řekl Kód. „A teď pojď, najdeme mého dědečka.“ 

Tweet