„To dáš! Musíš! Nechcípneš tady! Kurva... zaber... Nechcípneš tady...!“
Golawski sebere všechny síly, zapře se a zkusí to ještě jednou. A ještě. Vydechne, nabere vzduch do plic a zkusí uvolnit ruce. Nejde to. Od chvíle, kdy se probral, už uplynula jistě víc než hodina. Zmocní se ho úzkost. Co když tady opravdu umřu? Naprázdno polkne a podívá se na oblohu posetou hvězdami. Je po dešti, jasno, blíží se půlnoc a začíná se ochlazovat. Konec října je znát.
Začaly mu drkotat zuby.
Do svých sedmatřiceti let si Golawski často inscenoval svoji smrt. Někdy sám sebe viděl jako někoho, kdo žije rychle a rychle taky umře. Náhle, na vrcholu sil, v oparu slávy, oplakáván okolím jako předčasně zhaslá star, kterou zabila nevyléčitelná nemoc nebo životní styl, který měl ke zdravému daleko. Jindy sám sebe viděl umírat coby starce. S bílými vlasy a vousem, s vrásčitou kůží a vysušeným tělem seděl v parku, slunce ho hřálo a kolem něj létali motýli a ptáci, kteří na něj sedali a odpočívali na něm. Zemřel ve spojení s přírodou a vrátil se do přírody a jejího koloběhu. Tahle představa smrti se mu zamlouvala mnohem víc.
Teď Golawski umírá doopravdy. Je někde v lese. Stojí nahý a po krk zasypaný v jílovité díře. Točí se mu hlava a hučí mu v uších. Na temeni má krvácející ránu, má roseknutý ret a uražený jeden z řezáků. Jak ke svým zraněním přišel si nepamatuje. Cítí otupělost, je mu zima a chce se mu zvracet.
Najednou zbystří – zapraskání. A ještě jedno. A další! Zvuky, které ve ztichlém lese neměly co dělat. Jako by někdo přicházel! Dokonce se mu zdálo, že slyší tiché odkašlání. Blíží se záchrana? Mám volat o pomoc? Moment! Co když se vrací ten nebo ti, kdo mě tady zakopali? Aby dokončili, co začali? Aby zkontrolovali, jestli jsem mrtvý? Kroky se blíží. Golawski napne všechny svaly. Zbytečně. Hlína ho pevně obepíná, nemůže se ani pohnout.
Několikrát za tu noc Golawski omdlí a zase se probere. Několikrát má pocit, že je někdo poblíž něj. Za ním. V místech, kam nevidí. Slyší sípavý dech a cítí zápach tabáku. Možná se mu ale všechno zdá. Ve vlasech má jinovatku, necítí tělo. Blouzní. Vidí postavy namísto kmenů, hlasy namísto větru, zdá se mu, že vysoké borovice kolem k němu natahují větve jako ruce a omotávají mu je kolem krku. V jedné chvíli se ocitá v ráji. Je mu teplo a cítí zvláštní nadpozemský pach, který mu vlévá do žil klid a uvolnění. Vidí malé světlo na konci tmavého tunelu. Rychle se blíží až mu zcela vyplní zorné pole. Jsem v ráji, uvědomí si Golawski.
---------------------------------------------------------------------------------
Je docela obyčejné podzimní ráno. Na východě visí studené slunce. Ptáci si suší ve větvích peří a klapají zobáky jako když zívají, z jednoho ze svých posledních lovů před zimním spánkem se vrací jezevec.
Hromada jílu a hluboká a úzká díra na pasece působí rušivě. Nepatří sem. A nepatří sem ani muž, ležící opodál. Je přikrytý silnou dekou, nehýbe se, je těžké odhadnout, zda žije nebo je mrtvý. Vypadá zuboženě. Vlasy má slepené blátem, na temeni má ošklivou ránu plnou zaschlé krve. Ve tváři je popelavě bledý. Nehty na rukou má muž polámané a plné špíny. Z pod deky mu čouhají bosé nohy. Teď! Teď je vidět, že se mu zdvihá hrudník. Žije. Pohne rukou, zachroptí a otevře oči.
Golmanski, který v noci odešel do ráje, se vrátil zpátky mezi živé.
„Jak se cítíte?“
Za jeho zády se ozve hlas. Otočí se a uvidí, jak si ho pohledem měří muž, sedící na vyvráceném pařezu.
„Kdo jste?“ Golawskému se lepí jazyk na patro. Další otázku ze sebe nedostane.
„Chcete napít?“
Golawski přikývne a s natáhne ruku po láhvi vody. Každé polknutí ho bolí. Vrátí láhev zpátky a rozkašle se.
„Jste pěkně zřízený, člověče...“, řekne muž a zapálí si cigaretu. Pak nabídne Golawskému. Ten odmítne a znovu se zeptá:
„Kde jste se tady vzal...?“
„A kde vy?“
Golawski pokrčí rameny.
„Jste si jistý, že nevíte?“
Golawski nervózně zamrká. Muž naproti nevypadá jako zachránce.
„Vy tady nejste náhodou, že?“
Muž potáhne z cigarety. „Ne. A ani vy ne.“
--------------------------------------------------------------------------
Všechno začalo před týdnem. Někdo Golawskému zavolal. Bylo to skryté číslo a volající věděl, že Golawski byl na konci září propuštěn z vazby. Za co tam byl, věděl taky. Nabídl Golawskému zboží. Jeho nabídka byla lákavá. Tak lákavá, že ji nešlo odmítnout. Napoprvé Golawski položil telefon. Bylo to logické. Předpokládal, že jde o policejního provokatéra. Soud mu vinu neprokázal, bylo zproštěn všech obvinění, dovedl se štěstím za sebou zamést stopy. Policie se určitě pokouší získat důkazy jinak.
Když se neznámý ozval za týden podruhé, Golawski opět odolal. Potřetí už ale na nabídku přikývl. Tohle nevypadalo na policejní akci. A rozhodnout se musel rychle, byli i další kupci. Domluvili se na ceně zboží a místu, kde si je vyzvedne. Vše mělo proběhnout včera večer.
Co Golawski nevěděl, bylo to, že od svého prvního dne na svobodě dostal stín. Nenápadný mladík se stal jeho věrným průvodcem. Každý den doprovázel Golawského cestou do jeho kanceláře, každý den chodil do stejné restaurace na oběd. Sedával hned u vedlejšího stolu stejně jako jezdil stejným vozem metra, několikrát si dovolil dokonce posadit se vedle něj. Přesto dokázal být tak neviditelný, že Golawski nikdy nepojal podezření, že by ho muž snad mohl sledovat. Muž byl Golawského stínem.
Když si Golawski zavolal včera večer taxi, kterým by se dostal na místo, kde bude jeho zboží, seděl jeho stín na místě řidiče. Vystoupil, úslužně se usmál a pomohl Golawskému nastoupit do zadních dveří. Pak ještě prohodil pár zdvořilostních frází a vydal se směrem, který určil Golawski. Po chvíli taxík zastavil. Než se Golawski stačil zeptat proč, stál mladík u jeho dveří a mířil na něj zbraní.
„Vystup.“
„Otoč se čelem k autu.“
„Dej ruce za záda.“
„Vlez si do kufru.“
„Nic nezkoušej nebo ti prostřelím koleno.“
Golawski nic zkoušet nechtěl. Byl překvapen. Byl zděšen. Tohle není policejní akce. Cítil, jak ho ochromuje strach. Nikdy předtím nestál tváří tvář hrozbě smrti. Nikdy předtím na něj nikdo nemířil pistolí. Nikdy předtím mu nikdo nesvazoval pevně ruce za zády.
Když za ním zaklapl zámek kufru taxíku, vydechl si. Zatím žije. Pokud má zemřít, nezemře hned. Měl by se ale skutečně začít bát, že zemře? Muže, který ho vezl a strčil ho do kufru taxíku, neznal. Nikdy předtím ho neviděl. Proč jednal tak, jak jednal? Okrást ho patrně nechtěl, to by udělal ještě předtím, než by ho zavřel v kufru. Zavíral by ho lupič vůbec do kufru? Nenechal byl ho na místě jeho osudu?
Jeli přibližně půl hodiny, když vůz zastavil. Řidič zhasl motor, odkašlal si a vystoupil. Několik tichých kroků a kufr se otevřel. Golawského, který ležel stočený uvnitř, uhodil do nosu chladný vzduch a vůně jehličí. Byli někde v lese. Obloha byla černá, plná vody, korunami stromů se honil vítr, větve borovic a smrků namáhavě vrzaly.
Konečně stál Golawski na nohách. Ruce měl spoutány za zády, sotva držel rovnováhu. Jeho trýznitel stál naproti němu. Oba byli tiše, dívali se na sebe. Pak se muž shýbl do otevřených dveří auta. Když se opět narovnal, měl v ruce rýč. Pak ukázal někam do lesa.
„Po téhle cestě půjdeš dva kroky přede mnou. Zkusíš utéct, střelím tě do zad. Zkusíš křičet, střelím tě do hlavy. Rozumíš?“
Golawski rozuměl, ale neodpověděl. Jediné, na co se zmohl, bylo to, že poslechl – otočil se a vydal se pěšinou někam dovnitř lesa. Muž šel za ním a svítil mu baterkou pod nohy.
Golawski mohl jen domýšlet, nač má jeho únosce rýč, ale vše nasvědčovalo tomu, že Golawského život za chvíli skončí a jeho tělo bude pohřbeno někde uprostřed lesa, který neznal. Jeho hrob nikdy nebude objeven, nikdy neopustí policejní statistiky pohřešovaných osob.
Proč ale zrovna on? Mozek už mu zase začínal pracovat. Souvisí to s předávkou zboží? Nebo se stal obětí náhodného zločinu? Zkusil se zeptat. Muž za ním neodpověděl. Zkusil se zeptat podruhé. Odpovědí mu bylo dloubnutí pistolí pod lopatku. Potřetí už se nezeptal. Nestačil. Byli v cíli.
„Zastav a klekni si.“
Rozhlédl se a hledal, jestli by se mu podařilo skočit mezi stromy a utéct. Ne, nezná to tady, je tma a nemá volné ruce, daleko by neutekl.
„Slyšels? Klekni si!“
Co kdybych na něj zaútočil? Ne, má v ruce zbraň a já mám navíc svázány ruce za zády.
„Tak bude to?“
Hlas zněl výhružně. Poslechl. Země byla studená a písčitá, kamínky tlačily Golawského do kolenou, cítil vůni vřesu, který rostl kolem. Čekal na ránu do týla. Hlavně ať je to rychle. Ať necítím bolest. Instinktivně se přikrčil, když uslyšel natáhnutí kohoutku. Představil si, jak mu projektil projde krční páteří, mozkovým kmenem, potrhá cévy a nervová spojení. Pak mu čelem vyjde ven a ztratí se někde v lese. On padne na břicho, pár okamžiků se bude zmítat v křeči, která ale brzy povolí.
Rána nepřišla. Namísto ní se ozval tichý smích.
„Víš co, uděláme to jinak...“
Bylo to poslední, co slyšel. Pak ucítil, jak mu něco narazilo do temene a ztratil vědomí.
------------------------------------------------------------------------------
Nejsme tu náhodou. Ani já, ani on.
„Co ode mě chcete?“
Muž se usměje. „Co já od vás chci? Nechcete vy spíš něco ode mě?“
„Vy jste mi nabízel... zboží?“
Muž přikývne.
„A proč tohle, … tohle všechno?“
„Spravedlnost?“
Muž si zapálí další cigaretu.
„Měl jste skončit ve vězení. Na doživotí. Namísto toho jste byl pro nedostatek důkazů propuštěn. Vaše jméno bylo očištěno. Smrt dívky, kterou jste unesl, znásilnil a zavraždil, zůstala nevyřešena, pachatel neznámý. Ani já jsem si nebyl jistý, jestli jste zločinec nebo oběť. Přesto jsem to nedokázal nechat jen tak. Nabídl jsem vám další dívku a čekal jsem, jestli se chytnete. Chytil jste se.“
„Co se mnou chcete udělat?“ Z Golawského hlasu zaznívají obavy.
„Měl bych vás předat policii.“
Muž zdůrazní slova „měl bych“.
„Ale... kde je jistota, že se tentokrát dostanete do vězení?“
„Ta jistota tu není,“ nečeká muž na odpověď. „Rozhodl jsem se, že vaše potrestání vezmu do svých rukou. A trest musí odpovídat míře provinění. A musí přijít tak, aby si pachatel mohl tuto míru uvědomit. Chápete...?“
Golawski nechápe. Připadá si jako ve špatném snu. Tohle není skutečnost. Musím se probudit.
„To, co jste prožil v noci, to byla první část trestu. Nechal jsem vám čas na to, abyste zpytoval svědomí. Pokoušel jste se osvobodit a vysílil se tak, že jste skoro zemřel. Předčasně zemřel.“
Muž se na chvíli odmlčí a pokračuje:
„Celou noc jsem tu byl s vámi a díval se, jak bojujete. V tom jste mě trochu překvapil. Nezbylo mi, než vás nad ránem vysvobodit a nechat vás odpočinout. Stačilo vás omámit éterem, vytáhnout vás, zkontrolovat baterkou reakce vašich zornic a přikrýt vás, abyste nezmrzl.“
Golawski si vzpomene na okamžik, kdy se mu v noci zdálo, že míří do ráje - bylo mu teplo a cítil zvláštní éterický pach, který mu vléval do žil klid a uvolnění. Viděl malé světlo na konci tmavého tunelu. Rychle se blížilo až mu zcela vyplnilo zorné pole.
Nebyl to tedy ráj – to ho muž omámil, aby se mu nemohl bránit a pak mu světlem baterky kontroloval životní funkce. Chtěl ho udržet při životě, aby mohla přijít druhá část trestu.
Druhá část trestu?
„Druhá část vašeho trestu,“ začne muž, když vidí výraz v Golawského tváři,“nespočívá v tom, že zemřete. To je myslím vcelku zřejmé. Spočívá v tom, že zemřete stejnou smrtí jako vaše oběť. Zákon karmy uplatněný ještě za téhož života. Oko za oko. Zub za zub.“
Golawskému se z hrdla vydere přidušený výkřik. Ví, jaká hrůza ho čeká. Je ale příliš slabý na to, aby se bránil nebo aby se pokusil utéct.
Muž se zvedne a popojde k němu.
„Ta dívka,“ řekne tiše, “kterou jste si vybral za oběť... byla to moje dcera. Nezasloužila si to.“
Golawski by přísahal, že v mužových očích vidí slzy. Pokusí se toho využít. Rozpláče se. Žadoní o život. Prosí na kolenou. Zapřísahá se.
Muž už ho nevnímá.
„Je tvůj,“ mávne rukou do lesa.
Vyjde Golawského stín posledních dnů, muž, který ho včera večer přivezl na toto místo. V jeho tváři je soustředění. Ví, že nesmí udělat chybu. Chytne Golawského, který se chabě vzpíná, opět mu sváže ruce za zády a smýkne s ním do díry, která je vykopána opodál. Spravedlnosti bude učiněno zadost. Kdo zaživa pohřbil, musí zemřít stejnou smrtí. Zákon karmy musí dojít naplnění.
Tweet