Evropou "obchází strašidlo koňského masa", dav šílí, lidé bezmocně dáví do záchodu nedělní oběd, který pozřeli na Zličíně ve švédském molochu s takzvaným nábytkem, ti útlocitnější píší dopisy na rozloučenou a proklínají okamžik, kdy je poprvé napadlo pozřít nevinně vypadají masové kuličky "Ikea vaří za vás".
Ale dost hloupostí a tupých vtipů o "koninách". Odteď o koních jen vážně. A s respektem. Stejně jako o mladých mužích, kteří je milují s takovou vervou, že jim ženy závidí. Tenkrát i dneska. Třeba koním hrdinů antiwesternů Cormaca McCarthyho. Jeden z nich, nazvaný Všichni krásní koně, vyšel před několika dny v dotisku. Shodou okolností jsem jej před stejnýma několika dny poněkolikáté dočetl.
Všichni krásní koně jsou nádherná kniha a McCarthy, který se tři desítky let pohyboval v prostředních patrech americké literatury se právě jí dostal mezi spisovatelskou elitu, když za ni v roce 1992 získal Národní knižní cenu.
Všichni krásní koně jsou románem iniciačním. Odehrávají se v padesátých letech, v době, kdy se Amerikou proháněl rebel bez příčiny James Dean a na prahu kariéry stál Elvis, řečený Pelvis. Dva šestnáctiletí kluci z malého města v Texasu se rozhodnou utéct z domova a vydají se na koních za dobrodružstvím do Mexika. Jedou za dobrodružstvím, aby nechtěně našli dospělost.
Ti, kdo znají McCarthyho z postapokalyptické Cesty nebo drsné filmové detektivky bratří Coenů Tahle země není pro starý, budou asi překvapeni, jak autor dokázal přehodit výhybku a napsat román zcela jiný než byl předchozí Krvavý poledník, kniha krvavá nejen názvem.
Prozrazovat děj Všech krásných koní nebudu, nechci psát ani recenzi. Berte tenhle článek pouze jako připomenutí nového vydání nádherné knihy, kterou doporučuji si přečíst.
Dnes zemřel Ray Bradbury. Jsou toho plná média, hromadně se R.I.P.uje, nicméně, obávám se, že mnozí kondolující jdou tak trochu s davem, aby nemuseli přiznat, že žádného "Brambury" neznali nebo že pro ně byl filozofující básník sci-fi jako autor, jenž se proslavil v padesátých letech 20. století, mrtvý už dávno. A ejhle, on umřel až dneska. Jaké to překvapení. Omluvou budiž literárním nedoukům to, že jen málokdo se dožije 91 let.
451 stupňů Fahrenheita. Bible novodobých Koniášů
Guy Montag má svoji práci rád. Živí se jako požárník. Tady odbočka - není to požárník ve smyslu socialistického požárníka, který nahradil prvorepublikového hasiče, Guy Montag je skutečný požárník: požáry zakládá. Pálí knihy, pálí knihovny, pálí celé domy. Občas se stane, že majitelé se nechtějí svých tištěných pokladů vzdát. I oni tedy skončí v plamenech. Vše přitom svým ostřížím (mechanickým) okem hlídá robotický Ohař. Vyčenichá každou knihu. A umí bleskurychle zabít.
Pálit knihy. Pro Guye je to božské. Je to rozkoš. Je to pro něj víc, než se milovat s Mildred (jeho žena), která přes den žije se svojí Rodinkou u telestěny a v noci spí spánkem člověka, umrtveného hypnotiky. Pak ale Guy po cestě ze služby potká Clarissu, mladou dívku, jejíž rodina se přistěhovala do sousedství.
"Je mi sedmnáct a jsem cvok," řekla."Můj strýček říká, že to jde jedno s druhým. Prý, když se tě lidi budou ptát, kolik ti je, pověz jim, že sedmnáct a že jsi cvok. Že se takhle v noci pěkně jde? Já ráda čichám k věcem a dívám se na ně a někdy zůstanu vzhůru a prochodím celou noc a dívám se na východ slunce."
Šli dál a opět mlčeli, až konečně řekla zamyšleně: "Víte, že se vás vůbec nebojím?"
Překvapilo ho to. "Proč byste se měla bát"?
"Tolik lidí se vás bojí. Myslím vás, požárníků. Ale vy jste vlastně docela normální člověk..."
Spatřil v jejích očích sebe sama, uzavřeného ve dvou zářících kapkách průzračné tekutiny, sama sebe, černého a uzavřeného, jemně do všech podrobností, s rýhou kolem úst, se vším všudy, jako by její oči byly dva zázračné kousky jantaru a mohli ho oblít a nedotčeného uchovat...
"Mohu se vás na něco zeptat? Jak dlouho jste u požárníků?"
"Od dvaceti. Už deset let."
"A přečtete si někdy některou z těch knih, které pálíte?"
Zasmál se. "To je protizákonné!"
"Ano, máte pravdu."
"Je to pěkná práce. V pondělí spálit Millayovou, ve středu Whitmana, v pátek Faulknera, spálit je na popel a potom spálit ten popel. To je naše oficiální stanovisko."
Šli dále a dívka řekla: "Je to pravda, že kdysi dávno požárníci požáry hasili, místo aby je zakládali?"
"Ne, domy byly samozřejmě odkjakživa ohnivzdorné."
"To je divné. Jednou jsem slyšela, že před dávnými časy hořívaly domy nešťastnou náhodou a že lidi volali požárníky, aby plameny uhasili."
Zasmál se.
Prudce k němu otočila hlavu: "Proč se smějete?"
"Já nevím." Znovu se rozesmál a pak se zarazil. "Proč se ptáte?"
Clarissa má další a další otázky. Víte, že ráno je tráva pokryta rosou? Guy už tohle dávno zapomněl. Jste šťastný? Šťastný? Takový nesmysl!
Guy přijde domů. Nad hlavou mu zaburácí bombardéry, válka je na spadnutí. Otevře dveře do ložnice a najde Mildred. Předávkovala se. Pokusila se o sebevraždu. Na co se ho Clarissa ptala? Jestli je šťastný?
Od toho večera začne Guy Montag o své práci pochybovat. Pak při jedné akci, kdy se stane svědkem toho, jak vrásčitá stařena raději zemře v plamenech, než by se vzdala svých knih, několik výtisků zachrání. Vede mu ruku zvědavost nebo něco jiného? Schová knihy doma, do práce vzkáže, že je nemocný.
Velitel jeho nemoc prohlédne, přijde za ním a slíbí beztrestnost, když Guy knihy do jednoho dne spálí. Guy poslechne, ale jen zčásti, spálí pouze jednu. Pak ho někdo udá (dozví se, že Mildred), za trest je přinucen spálit vlastní dům. Knihy ale musí zachránit stůj co stůj! Když se mu do cesty postaví velitel, zabije to a vydává se na útěk...před Ohařem a vlastní minulostí.
Vyústění Bradburyho novely je ryze humanistické. Guy Montag se dostává do společenství vzdělanců, kteří pro budoucnost zachovávají knihy poněkud netradičním způsobem - učí se je nazpaměť. Jeho noví přátelé o sobě říkají, že nejsou nic víc, než obaly knih. Je jich hodně, žijí roztroušeně, především na venkově, kam moc centrální vlády dosáhne méně než na obyvatele měst.
" ... nejsme nic víc než ochranné obaly knih, jinak nemáme význam. Někteří z nás bydlí v malých městech. První kapitola Thoreaueova Waldenu v Green River, druhá kapitola ve Willow Farm, v Maine. A v Marylandu je dokonce vesnička -má jen dvacet sedm obyvatel, té se nikdy žádná bomba nedotkne - a tam bydlí sebrané spisy člověka jménem Bertrand Russel. Vyberte si takové město a odpočítejte stránky, tolik a tolik stránek na osobu. A až bude po válce, pak jednou, dřív nebo později, mohou být knihy napsány znovu. Povoláme lidi, jednoho po druhém, aby přednesli, co znají, dáme to dohromady a vysázíme, aby se to zachovalo až do příchodu nějaké jiné doby temna, kdy budeme možná muset začít s celou tou zatracenou záležitostí znova od začátku..."
Proč číst Bradburyho? Má hlavu. A patu
Všem, kdo si chtějí dílo Raye Bradburyho připomenout, bych určitě 451 stupňů Fahrenheita doporučil ještě dneska večer otevřít. Novela je útlá, nádherně se čte, do půlnoci je hotovo. Těm, kdo se o "nějakém" Bradburym dočetli až dneska (třeba "zajímavost", že neuměl zašroubovat žárovku), ji doporučuji také. Ray Bradbury, básník sci-fi, který o sobě říkal, že sci-fi vlastně nepíše, má to, co mnoha dnešním rychlokvaškám schází - hlavu a patu.
Kdo ví, jakou přezdívku by John Lydon dostal, kdyby neměl zkažené zuby. Zkouším si to představit. Svět by přišel o Johnnyho Rottena. A možná i o Sex Pistols. Bůh by nemusel ochraňovat královnu a její "fašistickej" režim, generace punkerů (v letech 1988-91 jsem se k nim, coby černá ovce soběslavského gymnázia, hrdě hlásil) by přišly o svoje "nóó fjúče fó yú..." a jezdily by tak maximálně s Biafrou na prázdniny do Kambodže.
Ale John Lydon se o svoje zuby staral natolik špatně, že se z něj nakonec Honza Zkaženej stal. O jeho životě toho bylo jistě řečeno, napsáno, natočeno dost, ale proč si ikonu punk scény nepřipomenout znovu? Tohle si asi řekli u Maťů, když chystali k vydání knihu Rotten / Nechcem tu žádný Iry, žádný černý a žádný psy, autobiografii Johna Lydona alias Johhnyho Rottena a můj první velký červnový tip.
John Lydon: Rotten / Nechcem tu žádný Iry, žádný černý a žádný psy
(oficiální text nakladatele) Autobiografie Johnnyho Rottena (vlastním jménem John Lydon) popisuje,
jak se z původně nesmělého až zakřinutého kluka vyrůstajícího v chudém
prostředí londýnské pracující třídy stala v hudebním světě respektovaná
osobnost a ikona britské punkové scény 70. let. Sex Pistols, ve kterých
zpíval, vydali jedinou řadovou desku, ale i tak se řadí mezi
nejkontroverznější a nejvlivnější kapely rockové historie. A nutno
podotknout, že Johnny Rotten na tom měl (především svými buřičskými
texty) opravdu lví podíl.
Kromě vzpomínek samotného aktéra obsahuje kniha řadu postřehů
nejrůznějších lidí, kteří měli se Sex Pistols co dočinění, za všechny
jmenujme alespoň hudebníky Billyho Idola nebo filmaře Juliena Templa.
Mnohými komentáři přispěli i ostatní žijící členové kapely, ovšem až na
baskytaristu Glena Matlocka, který Rottenovi prostě nepadl do oka.
Nemalý prostor je věnován i manažerovi Sex Pistols, Malcolmovi
McLarenovi, kterému Rotten rovněž nemůže přijít na jméno. Situace
dokonce dospěla tak daleko, že se s ním Johnny Rotten dlouhá léta
(úspěšně) soudil.
Text knihy je doplněn množstvím fotografií, z nichž některé nebyly do
vydání knihy nikdy předtím publikovány.
Nemálo příznivců punku jistě překvapí, že Johnny Rotten ve své biografii
nevystupuje jen jako rebel a ortodoxní punkáč, ale i jako upřímný,
citlivý a vnímavý člověk, který se nestydí říct, co si myslí. Škoda, že
takových lidí není na světě víc.
Knihu vydává nakladatelství Maťa 14. června 2012, stát bude 398 Kč
Jaké to bude, až se zastaví svět? To prozradí Věk zázraků
Kdybychom žili na Merkuru, asi by nám nepřišlo divné, že jeden den trvá 56 pozemských. Na Merkuru naštěstí nežijeme (oč delší by tam byly dny, o to rychleji by ubíhaly roky - merkurský rok má jen málo přes 80 pozemských dní), Karen Thompson-Walkerová má tedy možnost fascinovat nás svým pohledem na svět, ve kterém se rotace Země zpomaluje a civilizace, kterou jsme dosud znali, se začne měnit k nepoznání. Tedy svým. Na svět, který umírá, se dívá očima jedenáctileté dívenky...
Osobně se na tuhle knížku těším. Za české vydání dík, určitě to bylo drahé.
Karen Thompson-Walkerová: Věk zázraků
(oficiální text nakladatele) Téma románu je pozoruhodně aktuální ve světle událostí, které se odehrály v Japonsku. Nyní víme, že mohutné zemětřesení, jež zemí otřáslo 11. března 2011, posunulo planetu o několik palců z její osy, čímž se pozemský den o zlomek sekundy zkrátil.
V románu Věk zázraků, vyprávěném hlasem jedenáctileté kalifornské dívky Julie, otřese planetou zemětřesení, které však způsobí opačný efekt.
Rotace Země se zpomaluje a dny se dlouží, zprvu o šest minut, pak o dvanáct, potom o čtyřiadvacet.
Když se tento jev – známý jako „zpomalování“ – ustálí, dny se prodlužují na osmačtyřicet hodin, gravitace slábne, ptáci přestávají létat a astronauti se ocitají bez pomoci daleko od Země.
Věk zázraků vychází 21. června 2012 v nakladatelství Jota.
Robert Fulghum je úžasný autor. Zítra, 4. června, mu bude 75 let. První knížku vydal až po padesátce. Knihy Roberta Fulghuma jsou knihy, které mohou vypadat obyčejně. Vyprávějí obyčejné příběhy. Obyčejné příběhy obyčejných lidí. Neteče v nich krev, ani se v nich nestřílí.
Přesto (nebo právě proto) se už víc než tři desítky let prodávají a čtou po celém světě – prodejní statistiky říkají, že některou z knih Roberta Fulghuma koupilo minimálně 16 milionů čtenářů ve 27 jazycích a 105 zemích světa.
Přitom Robert Fulghum spisovatelem vlastně ani být nechtěl. Jak sám říká, byl a je vždy šťastný v tom, co právě dělal či dělá. Chtěl bych, aby jeho filozofie byla i mojí. Chtěl bych se jí naučit. Zatím je to z mojí strany hodně polovičaté. Je v tom hodně strachu a hodně křeče. Jsem nesmělý, ale léčím se. A učím se. Pravdě o tom, co je život. Stejně jako hrdinové ve Fulghumových knížkách. Třeba v té první a nejslavnější. Mimochodem, život je velmi jednoduchý. A může být krásný. Držte mi palce. Já je budu držet zase vám!
VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:
O všechno se rozděl. Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
Nepřestávej žasnout.
Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou. My také.
A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.
Všechno, co potřebujete znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život.
Vyberte si kterékoliv z těch pravidel a řekněte to složitými dospělými výrazy a vztáhněte si na to svůj život v rodině nebo práci, na svou vládu nebo svůj svět a uvidíte, že to platí, je to jasné a sedí to. A představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni – na celém světě – každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vždycky vracet věci nazpátek a uklízet po sobě.
A stále ještě platí – bez ohledu na to, kolik vám je let -, že když vyrazíte do světa, nejlepší je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.
-->
Když hledal Cormac McCarthy na začátku šedesátých let nakladatele pro svůj debut, oslovil Random House. Jednoduše prý proto, že "to bylo jediné nakladatelství, které znal a o kterém do té doby slyšel". Možná to tak bylo (sám si myslím, že spíš ne a McCarthy si se svými životopisci hraje a tak trochu fabuluje), pravdou nicméně je, že si rukopis románu The Orchand Keeper našel cestu k Albertu Erskinovi, který v Random House redaktorsky spravoval dílo velikána americké literatury Williama Faulknera.
Strážce sadu vyšel, chvíli se prodával, pak čtenářsky zapadl. Stejně jako další McCarthyho knihy. Kritika McCarthyho hodnotila kladně, čtenáři si k němu cestu ale nenašli. Možná příliš otevřeného násilí, krve, obraz Ameriky, kterou Američané prostě nechtěli vidět - kdo by si chtěl o svých předcích číst jako o vrazích, kteří si brali zem, které jim nepatřila? Čtení o pionýrech, kteří posouvají výspu civilizace dál a dál, je mnohem příjemnější. Mnohem méně kontroverznější. Nebolí. Neotevírá oči.
Cormaca McCarthyho potkal osud mnoha literátů. Kritici a vykladači díla pochvalně mručeli, čtenářů měl ale pomálu. Jeho knihy se prodávaly, aby končily v domácích knihovničkách. Někde vzadu, zaprášené a zapomenuté. McCarthy dostával granty, literární ceny a psal. Ale McCarthy se nedal. Tušil, že jeho čas ještě přijde.
A přišel. V roce 1985 vydal McCarthy Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě (Blood Meridian, Or the Evening Redness in the West). V anketě New York Times o nejlepší americký román posledních 25 let se umístil na třetím místě. První byla Milovaná Toni Morrisonové, druhé Podsvětí Dona DeLilla.
Cesta k všeobecnému přijetí (ke čtenářskému úspěchu) byla pootevřena, i když zpočátku to Krvavý poledník opět neměl u čtenářů lehké. Ale přišel obrat. Američané byli pionýrských legend namlsáni, doba si žádala drsné pohledy do historie vlastního národa. I když... jsou vlastně Američané národ? S určitostí se dá říci pouze to, že by být chtěli. Krvavý poledník se během pár let stal nejproslulejším autorovým dílem. Když pak přišla na začátku devadesátých let McCarthyho hraniční trilogie (Všichni krásní koně, Hranice, Města na planině), bylo to definitivní potvrzení čtenářského přijetí díla "šíleného" vykladače americké historie.
Krvavý poledník. A taky zvrácený.
Krvavý poledník byl mým prvním seznámením s tvorbou McCarthyho. Byla to sice náhoda, ale vybral jsem napoprvé to nejkrvavější, co jsem kdy o dobývání amerického Západu četl. Glatonův gang na texasko-mexických hranicích v letech 1849-1850, bezejmenný "kluk", který nakonec také jako bezejmenný zemře. Obrovitý Soudce, který rád vraždí holýma rukama. Krvavé vyvražďování Indiánů a jejich ještě krvavější odplata. A také skvělá vyprávěcí technika, výrazný jazyk, parádní překlad, naturalismus až nadoraz. Krvavý poledník mě k McCarthymu přivedl. A já od něj už nikdy neodešel.
Další autorova díla? Už jen krátce. Znáte je i jako filmové adaptace. Cesta-kniha - silná a oceněna Pulitzerovou cenou (což z pohledu čtenáře nemusí samozřejmě znamenat nic víc, než se kdosi dobře vyspal a kdosi jiný ne). Cesta-film - nedoporučuji, ztráta času. Za zmínku stojí fakt, že hudbu k filmu napsal Nick Cave. Tahle země není pro starý - kniha je lepší, ale film, film určitě nepropásněte! Takhle ho třeba viděl František Fuka v roce 2008 (pro ty, kdo nechtějí klikat, dal filmu 100%. Stejná procenta dávám já knížce.). Režie bratří Coenů, čtyři Oscaři.
Další knihy už nebudu jmenovat, určitě si je dokážete najít sami. Přejdu k novince.
Strážce sadu. Novinku Cormaca McCarthyho vyjde 27. června 2012
(oficiální text nakladatele) Dospívající John Wesley Rattner se spřátelí s pašerákem alkoholu Marionem Sylderem. Dva mladíky však pojí i hlubší zákeřné tajemství, které zná jen stoický patriarcha Arthur Ownby – vytrvalý strážce mrtvého těla bezejmenného cizince. Nad dávnověkou říší hlubokých lesů, divokých zvířat a neklidných duchů se nepozorovaně vznáší smrtelná hrozba průmyslového pokroku a civilizace. Lze se jim vůbec vzepřít a nebýt přitom rozdrcen? Baladický bildungsroman v nejlepší faulknerovské tradici o pokoře, vzdoru, pomíjivosti a krásné snaze učinit své bytí skutečnějším.
McCarthy za příběh chlapce a pašeráka, kterého k chlapci váže poněkud problematický vztah (hodně problematický), za román, jeho děj se odehrává v uzavřené komunitě v meziválečné Tennessee, obdržel v roce vydání William Faulkner Foundation Award.
Strážce sadu vydává 27. června 2012 Argo v překladu Jiřího Hrubého. Pro autorovi fanoušky nezbytnost, pro ostatní čtenáře - taky. Já si určitě Strážce sadu ujít nenechám.
Ještě místo závěru. Z díla McCarthyho zbývá česky po Strážci sadu vydat už jen autobiograficky laděný experiment Suttree. Vyjde patrně letos nebo v příštím roce. Jak jinak, v nakladatelství Argo.
Himmlers Hirn heißt Heydrich. Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich. O postavení bývalého námořníka v hierarchii SS to říká vše. Snad i proto mohl mít pocit, že je nezranitelný.
Onoho květnového dne (bylo slunečno, nebe bez mráčku) cestoval říšský protektor Čech a Moravy svým otevřeným vozem Mercedes ze zámečku v Panenských Břežanech, který si vybral za své protektorátní sídlo, do úřadu na Pražský Hrad.
V zatáčce nedaleko pražské Bulovky na něj zaútočili českoslovenští výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Heydrich po útoku, jako uvědomělý a hrdý esesman, začal Kubiše pronásledovat, ač byl těžce raněn a zlomené žebro mu roztrhlo slezinu. Nakonec 4. června 1942 v nemocnici Na Bulovce umírá. Operace Antropoid končí. Výsledek - vykonáno.
Osobou Reinharda Heydricha i atentátem se nechala inspirovat řada beletristických i populárně naučných knih. Dva nejznámější beletristické pokusy bych při příležitosti sedmdesátého výročí atentátu na "blonďatou bestii" připomněl.
Jiří Šulc: Dva proti Říši
Jiří Šulc zazářil na českém literárním nebi jako kometa. Napsal sice i další (historické) romány, ale laťku, kterou nasadil svým debutem Dva proti Říši, v němž beletristicky zpracoval atentát na Reinharda Heydricha a za který získal v roce 2007 Literární cenu Knižního klubu, podle mého názoru už nepřekonal.
Románové zpracování atentátu na Reinharda Heydricha. Popisuje scénu domácího odboje stejně jako exilovou vládu, výcvik parašutistů v Anglii, přípravu atentátu, okolnosti i situaci po něm. Nevyhýbá se líčení soukromého života hrdinů. Poskytuje realistický obraz o strukturách německé moci, zabývá se vyšetřovacími postupy gestapa.
Knihu Dva proti Říši vydalo nakladatelství Knižní klub v roce 2007.
Laurent Binet: HHhH
Poněkud zvláštní název (ano, je to zkratka věty Himmlers Hirn heißt Heydrich z úvodu článku) patří románu, jenž byl v roce 2010 ve Francii oceněn prestižní Goncourtovou cenou pro nejlepší debut. Laurent Binet vykresluje okolnosti "nejodvážnějšího protinacistického činu v dějinách druhé světové války".
Je květen 1942 a výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš se připravují na cíl
operace Antropoid: zabít Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského
protektora Protektorátu Čechy a Morava, "pražského kata" a "blonďatou
bestii". Druhého nejvyššího muže v hierarchii SS provází šeptem
pronášená tajemná zkratka HHhH: Himmlers Hirn heißt Heydrich - Himmlerův
mozek se jmenuje Heydrich. Ne nadarmo - Heydrich totiž patří k hlavním
organizátorům židovského holocaustu neboli Endlösungu... Strhující prvotina francouzského spisovatele Laurenta Bineta.
Pozor! Dotisk Binetovy knihy vyšel právě dnes (23. května). Poprvé vyšla kniha HHhH česky v roce 2010 a vydalo ji nakladatelství Argo.
Nejen duchovní potravou je člověk živ. I žaludek je potřeba řádně naplnit. Dneska doporučím tři kuchařské knihy, které momentálně hrají prim na pultech knihkupectví a na "homepage" těch internetových obchodů, které knihy chtějí nejen představovat, ale i prodávat.
Dita Pecháčková: Deník Dity P.
Dita Pecháčková je bývalou šéfredaktorkou časopisu Apetit (na tomto postu byla v letech 2005–2009), nyní šéfuje magazínu Albert v kuchyni, který vydává provozovatel sítě obchodů Albert a Hypernova.
Deník Dity P. je hodně netradiční kuchařkou, zaujme už svým pro kuchařku nepříliš typickým čtvercovým tvarem (24×28 cm), kvalitními fotografiemi z dílny Jiřího Turka a grafickou úpravou Zuzany Lednické z designového studia Najbrt. Kuchařka se velmi dobře prodává, má dobře zvládnutý marketing v sociálních sítích a na Internetu obecně, kde míří na své ovečky, tzv. scukaře a foodblogery:)
(oficiální text nakladatele) „Nemyslete si, že jsem bůhvíjaká kuchařka. Nejsem. Normálně to ke mně přišlo. A strašně mě to baví. Vaření, pečení, kuchařky, řeči o vaření a pak to jídlo!“ Tohle řekne Dita Pecháčková, která se nepřestává divit, když jí všichni nad talířem s jídlem, které uvařila, říkají: Ty jsi bohyně! Ze svých nejoblíbenějších jídel sestavila pozoruhodnou kuchařku a k tomu vypráví, jak to všechno s její láskou k jídlu a vaření bylo. A stále je.
Dita Pecháčková je podle mnohých česká Nigella Lawson.
Zdeněk Pohlreich: Šéf na grilu II.
Představovat Zdeňka Pohlreicha by bylo nošením do lesa. Pohlreich je fenomén, svoji image buduje precizně a pečlivě. Každý rok alespoň jeden pořad v televizi, každý rok alespoň jedna (lépe dvě) kniha. Jestliže Dita Pecháčková vaří a píše pro Ahold (Albert), Zdeněk Pohlreich je jedna ruka s Intersparem. Samozřejmě, myšleno dobře. Peníze nerostou na stromech a Pohlreich dokáže i v reklamě být vkusný.
Ve druhém Šéfovi na grilu pokračuje Zdeněk Pohlreich v práci, kterou začal v dílu prvním: (oficiální text nakladatele: Pokračování úspěšné knihy Šéf na grilu. Více jak 90 tipů na skvělé steaky, hamburgery, zeleninové saláty, ryby, dezerty, ale i koktejly. Poradíme vám jak připravit perfektní menu na vaši zahradní párty, na které budete „Šéfem“ právě „Vy“.
Pro zajímavost uvedu, že Zdeněk Pohlreich vydal letos v dubnu v nakladatelství Ikar knihu Vejce nebo slepice a na konec května chystá v nakladatelství Magazine novinku Šéf na smetaně. Pohlreicha bude v létě všude plno.
Opět pohled do světa - Zdeněk Pohlreich je podle mnohých český Gordon Ramsay.
Martin Škoda: Škoda nevařit
Martin vaří od svých devíti let. Ano, čtete dobře, od devíti. Jeho kuchařka je určena pro mladé, recepty nejsou složité. Jsou ale kreativní a zajímavé. A zcela určitě chutnají.
Řečeno slovy knihy: (oficiální text nakladatele): „Sedmnáctiletý kluk, který vaří už dobrých osm let, napsal kuchařku pro své vrstevníky, plnou skvělých receptů, hudby a cestováním za gastronomií. Každé jídlo, které je připraveno s ohledem na potřeby a možnosti mladých, je doprovázeno songem, který správně doladí atmosféru při i po vaření. Marty, jehož múzou je slavný Jamie Oliver, ale nevaří jen pro mladé – jeho originální jídla nadchnou všechny generace. Kuchařka Martina Škody je jedinečná nejen svým obsahem, ale také designem – o originální layout a vazbu, kterou se nepyšní žádná jiná česká kuchařka, se zasloužili dva mladí designéři Petr Bosák a Robert Jansa, kteří na svém kontě již mají řadu významných ocenění. Obrazy receptů fotil a aranžoval přímo autor, o portrétní fotografie se postarala Johana Pošová.“
Martin Škoda pochází ze Soběslavi. Z města, do kterého jsem se já v roce 2008 přestěhoval z Prahy. Martina jsem mezi sedmi tisíci obyvateli nikdy nepotkal, ale určitě bych ho nepřehlédl - Martin Škoda je totiž podle mnohých český Jamie Olivier:)
-->
Reinhard Heydrich. Válečný zločinec, přesvědčený nacista, antisemita. Zastupující říšský protektor v Protektorátu Čechy a Morava, na kterého byl 27. května roku 1942 spáchán atentát. Muž, který poslal na smrt stovky českých vlastenců a který Čechy pohrdal.
Lina Heydrichová (rozená Lina von Osten) tvrdí, že všechno bylo jinak. Reinhard měl Čechy rád a vždy pro ně dělal jen to nejlepší. Na dobu války, kterou strávila se svojí rodinou na zámečku v Dolních Břežanech, vzpomíná jako na nejlepší dobu svého života.
Reinhard Heydrich miloval uniformu. Byl námořníkem. Vzdělaným námořníkem. Hovořil několika jazyky, hrál velmi dobře na housle, věnoval se sportu šlechticů - šermu. Sloužil několik let na válečném křižníku Berlin, propuštěn ze služby (vyhozen) byl poté, co jaksi pozapomněl své bývalé dívce oznámit, že už je bývalá, a začal si s Linou. Společenské konvence té doby byly neúprosné.
Když nemohl Heydrich nosit uniformu v armádě, oblékl si ji v SD, kterou založil v roce 1932 pro SS šéfa Heinricha Himmlera. K Hitlerově straně Heydricha přivedla Lina von Osten, pozdější paní Heydrichová.
Lina Heydrich: Můj život s Reinhardem
Kontroverzní a v mnoha ohledech skandální vzpomínková kniha Liny Heydrichové poprvé vyšla v Německu v roce 1976, a to pod názvem Můj život s válečným zločincem. Na začátku května vyšla německy podruhé, ve vydání obohaceném o nové fotografie a další materiály. 23. května (pravděpodobné datum vydání) by měla kniha Heydrichové vyjít poprvé i česky, její český název je Můj život s Reinhardem.
(oficiální text nakladatele) V roce 1976 byla vydaná v Německu velmi osobně napsaná kniha vzpomínek
Liny Heydrichové, kde si připomíná nejdůležitější milníky svého života a
zároveň odhaluje, jaké to bylo být manželkou Reinharda Heydricha.
Letos vychází tento kontroverzní titul v Německu podruhé a poprvé také
česky. Českému čtenáři se tak naskýtá výjimečná možnost poznat Reinharda
Heydricha, jednu z nejosudovějších postav českého národa, z úplně
jiného úhlu pohledu...
Memoáry doprovází úvodní slovo Heidera Heydricha, komentář Jaroslava
Čvančary a rozhovor Heidera Heydricha s reportérkou Hanou Benešovou.
Kniha je doplněna o unikátní a bohatou fotopřílohu z archivu rodiny
Heydrichů a badatele Jaroslava Čvančary. Mnoho fotografií je publikováno
vůbec poprvé.
Kniha Můj život s Reinhardem vychází 23. května 2012. Doporučuji.
Dvacátý týden roku dvoutisícího dvanáctého je na knižní novinky bohatý. Není se asi čemu divit, v Praze v tomto týdnu proběhne knižní veletrh Svět knihy, nakladatelé cítí, že se o jejich produktu (rozuměj o knihách) bude mluvit hlasitěji než jindy. Proto jest třeba vytáhnout skryté trumfy.
Které knižní novinky tento týden doporučuji? Zcela jistě skvostný román Každý umírá sám, finského Léčitele (další variaci na severské detektivní téma) a novinku autorky skvělých detektivek Patricie Cornwallové.
Hans Fallada: Každý umírá sám
Hans Fallada je pozoruhodná osobnost německé meziválečné literatury. Jeho životní osudy více rozebírám na blogu na idnes.cz, pokud vás zajímá, jak žil (či spíše nežil) autor legendárního Pijana, klikněte. Román Každý umírá sám je posledním Falladovým dílem, napsal jej za pouhé čtyři týdny v roce 1946 na objednávku nově vznikajícího východoněmeckého režimu, který si jej vybral za jednu ze svých budoucích kulturních elit. Román byl vydán až po Falladově smrti, a to značně upravený - co se nehodilo komunistickému režimu, bylo redakčně učesáno, kráceno, vynecháno. Teprve v roce 2011 vyšlo první kritické vydání Falladova stěžejního díla a stalo se vcelku nečekané - Hans Fallada ovládl žebříčky prodejnosti ve dvaceti zemích světa, stal se jedničkou na Amazonu. Prožil po několika desítkách let umělecké zmrtvýchvstání na mezinárodní scéně.
Inspirací pro napsání románu Každý umírá sám byly Falladovy osudy odbojářů, kteří se postavili nacistickému režimu. Jsou mezi nimi i osaměle žijící manželé Otta a Elise Hampelovi. Proti nacistickému režimu protestovali pohlednicemi - více než 200 jich umístili na veřejná místa, psali na ně výzvy k odmítání vojenské služby, k odmítání spolupráce s nacistickou stranou či ke svržení Hitlera. Celé dva roky po nich gestapo neúspěšně pátralo, nakonec byli manželé Hampelovy zatčeni, postaveni před Lidový soud a odsouzeni k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v roce 1943.
Na motivy románu Hanse Fallady natočil v roce 2004 režisér Dušan Klein třídílný televizní film I ve smrti sami. Pokud jste neviděli, doporučuji taktéž. Ale až po přečtení knihy. Má sice skoro k 600 stranám, ale čte se jedním dechem. Mimochodem, říká se, že když
otevřete knihu Thomase Manna, vstoupíte do velkého prosvětleného
domu. A že když otevřete knihu Hanse Fallady, vejdete okopanými
dveřmi do špatně větrané místnosti. Špatně větraná místnost Každý
umírá sám v sobě ale ukrývá literární skvost.
Koneckonců, posuďte sami, mám pro vás ukázku z jedné z posledních kapitol, v níž je Otto Hampel (v románu Otto Quangel) popraven - rozhoduje se, zda popravě unikne použitím kapsle s cyankáli, kterou má v ústech.
Hans Fallada: Každý umírá sám (ukázka):
Otto Quangel zlehka povzdychl.
Najednou stál vedle něj ředitel a něco říkal katovi. Otto Quangel upřeně hleděl na nůž a jen na půl ucha slyšel:" Jako popravčímu města Berlína vám předávám Ottu Quangela, abyste ho popravil touto gilotinou, jak nařizuje právoplatný rozsudek Lidového soudu..."
Hlas se nesnesitelně rozléhal. Světlo bylo oslnivě jasné...
Teď, pomyslel si Otto Quangel. Teď...
Ale neudělal to. Pokoušela ho strašlivá, mučivá zvědavost...
Jen ještě pár minut, pomyslel si. Musím vědět, jaké je to na tom stole...
"Tak do toho, starej brachu!" pobídl ho kat. "Netvař se takhle. Za dvě minutky to máš za sebou. Pamatovals na ty vlasy?"
"Jsou u dveří," odpověděl Quengel.
Za okamžik už ležel na stole, nohy pevně přivázané. Ocelové rameno se mu sneslo na záda a přitisklo mu ramena k podložce...
Ve vzduchu bylo cítit vápno, vlhké piliny a pach dezinfekce...
Ale především tu byl protivně nasládlý pach, který přehlušoval všechny ostatní pachy, nasládlý jako...
Krev..., pomyslel si Otto Quangel. Páchne to tu krví...
Slyšel, jak kat tiše šeptl: "Teď!"
Ale i když to šeptl tiše, že to tišeji ani nešlo, Otto Quangel přesto ono "Teď!" slyšel.
Slyšel také bzukot...
Teď! ozvalo se něco v něm a chtěl rozkousnout ampuli s cyankáli...
Ale začal dávit a proud zvratků v ústech strhl i skleněnou ampulku...
Bože, pomyslel si, čekal jsem moc dlouho...
Bzukot se změnil ve svist, svist v pronikavý výkřik, který musel být slyšet až ke hvězdám, až k božímu trůnu...
A nůž proťal vaz.
Hlava Otty Quangela padla do koše
Bezhlavé tělo leželo okamžik bez pohnutí, jako by bylo ohromené kouskem, který tu s ním sehráli. Potom se vzepjalo, zmítalo se mezi řemeny a ocelovým ramenem, katovi pomocníci se na něj vrhli a tlačili ho ke stolu.
Žíly na rukou mrtvého nabíhaly a pak se vše zhroutilo. Byla slyšet jen krev, syčící bublající a pleskající krev.
Tři minuty po dopadu gilotiny oznámil bledý lékař slabě se chvějícím hlasem smrt popraveného.
Odklidili mrtvolu
Otto Quangel už neexistoval.
Další dvě novinky, které byste tento týden měli na pultech knihkupectví vzít na zřetel, už jen ve zkratce.
Antti Tuomainen: Léčitel
Děj románu se odehrává v Helsinkách blízké budoucnosti, kdy fatální změna klimatu přinesla do zdejších ulic kromě přívalů vody také chaos, utečence, narůstající zločinnost a epidemie různých chorob. Dva dny před Vánoci zmizí beze stopy novinářka Johanna Lehtinenová. Policie, jíž se zoufale nedostává lidí a prostředků, se takovou "banalitou" odmítá zabývat. Proto se novinářčin manžel, básník Tapani Lehtinen, pustí do hledání sám, na vlastní pěst. Poměrně záhy odhalí, že manželčino zmizení souvisí s tím, že Johanna shromažďovala materiál o sériovém vrahovi, který systematicky vyvražďuje průmyslové magnáty včetně jejich rodin, úspěšně několik let uniká policii a nechá si říkat Léčitel.
Tapani však při zběsilé dvoudenní honbě za vražedným monstrem zároveň narazí v manželčině minulosti na několik velmi překvapivých a s Léčitelem úzce souvisejících okolností, o nichž za deset let trvání manželství neměl nejmenšího tušení.
Kniha Léčitel získala Clue Award za Nejlepší finský krimi román v roce 2011 a stala se okamžitě nejvíce diskutovanou knihou "crime-fiction" po celém světě. Práva na tento titul se ihned prodala do 20 zemí světa.
Patricia Cornwellová: Za řekou Styx
Vražda jedenáctileté dívenky Emily rozruší ospalé, poklidné městečko Black Mountain. Jeho obyvatelé si zakládají na své spořádanosti a mírumilovnosti, zločin tohoto typu je pro ně něco nepochopitelného – proto jsou schopni bez mrknutí oka odsoudit i zcela nevinného člověka. Místní policie si přizve na pomoc doktorku Kay Scarpettovou, detektiva Petea Marina a specialistu FBI Bentona Wesleyho.
Právě jim se totiž podařilo před časem odhalit mnohonásobného vraha, jehož rukopis se nápadně podobá novému případu. Sotva se však rozběhne vyšetřování, objeví se za podivných okolností další mrtvola…
Stopy vedou až do výzkumného ústavu, v odborných kruzích bizarně přezdívaného Umrlčí farma.
Jennifer Eganová napsala skvělý román. Návštěva bandy rváčů se jmenuje. V loňském roce za něj dostala jedno z nejcennějších ocenění, jaké může spisovatel vůbec dostat - Pulitzerovu cenu. Chystám pro vás recenzi a už dopředu říkám: Návštěva bandy rváčů je pro mě jednou z nejlepších knížek, kterou jsem letos zatím četl.
V tomto krátkém článku vám ale chci představit novinku nakladatelství Odeon z jiného úhlu pohledu. Román Jennifer Eganové má hodně netradiční formu. Část, kterou vypráví dcera hlavní hrdinky Sashy, má podobu powerpointové prezentace, tedy podobu výrazového prostředku marketérů, manažerů a dalších prodavačů deště. Snad to počítám správně - 70 stránek v románu Jennifer Eganové je vytvořeno v Power Pointu. Skoro pětina celé knížky.
Určitě vás zajímá, jak autorka Power Point využila. Mám pro vás několik náhledů. Jen upozorňuji - jednotlivé náhledy nejdou po sobě, jde o náhodný výběr.
Jennifer Eganová: Návštěva bandy rváčů
„Čas je rváč,“ říká jedna z mnoha postav, jejichž propletenec vztahů a
osudů sledujeme od 70. let 20. století až do roku 2020. Bývalý
punkrocker Bennie Salazar to v hudební branži dotáhne až na majitele
úspěšného hudebního labelu, ale v osobním životě to není žádná sláva.
Krize hudebního průmyslu jde v jeho případě ruku v ruce s krizí
středního věku a Bennie sahá po alternativních řešeních – sype si do
kávy šupinky zlata k posílení potence. Jeho asistentka a pravá ruka
Sasha zase celý život bojuje se svou kleptomanií a traumaty z
nešťastného dětství. Spisovatelka suverénně přeskakuje mezi žánry i
vypravěči, střídá časové roviny: spolu s Benniem, Sashou a dalšími z
celé mozaiky postav pendlujeme mezi New Yorkem, Neapolí a dalekou Keňou.
Jedním z vrcholů autorčina literárního mistrovství je ta část díla,
kterou Sashina dvanáctiletá dcera odvypráví jako powerpointovou
prezentaci. Jennifer Eganová dokazuje, že v životě i v literatuře je
možné všechno.
Pokud to takhle půjde dál, budu to ve Skandinávii znát mnohem lépe než v rodných jižních Čechách. A to jsem tam nikdy nebyl, protože k moři jezdíme do tepla a rybaření neholduji. Na druhou stranu poznávat severský místopis prostřednictvím kvalitních detektivních románů je vcelku dobrý způsob, jak si oprášit středoškolské znalosti zeměpisu.
Oprašovat znalosti severu může český čtenář kontinuálně celý poslední rok, naposledy díky péči nakladatelství Host, které aktuálně vydává třetí díl volné série Åsa Larssonové (mimochodem, bývalé daňové poradkyně) s Rebeckou Martinssonovou v titulní roli, nazvaný Temná stezka.
Åsa Larssonová: Temná stezka
Nakladatelství Host knihu představuje těmito slovy: Po svém posledním případu hledá Rebecka Martinssonová jen těžko cestu zpět k normálnímu životu. Klid nachází v Kurravaaře, rodné vesnici, kam se nastěhuje do domku po babičce. Z letargie ji vytrhne až nabídka práce na státním zastupitelství v nedaleké Kiruně.
O několik měsíců později je na zamrzlém jezeře nalezena mrtvá žena. Její tělo jeví známky mučení. Inspektorka Anna-Maria Mellaová ví, že se neobejde bez pomoci. Bude potřebovat dobrou právničku – a zná tu nejlepší...
Rebecka Martinssonová netuší, jak složitý případ má před sebou. Zavražděná žena zastávala klíčovou pozici v mezinárodní těžební společnosti. Rebecka se záhy noří do spletitých záležitostí a intrik, v jejichž středu stojí majitel společnosti, který měl s obětí rozporuplný vztah.
Rebecka a Anna-Maria postupně pronikají do sítě tajemství, perverze a zločinu a odkrývají temný příběh, v němž se mísí posedlost, ambice a zvrácená sexualita s osamělostí, nadějí a touhou. Mistrovsky odstupňované napětí dosahuje vrcholu v dramatickém rozuzlení, po němž nic nebude jako dřív.
Temná stezka volně navazuje na detektivní romány Sluneční bouře a Prolitá krev (za ten Äsa Larssonová získala Cenu za nejlepší švédský kriminální román roku 2004).
Åsa Larssonová - dvě autogramiády v Praze
Nakladatelství Host pozvalo autorku na pražský veletrh Svět knihy, v pátek 18. května od 17.00 hodin bude mít autogramiádu v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí, o den později bude podepisovat své knihy přímo na veletrhu, a to ve stánku L 208 od 15.00 hodin.
Mimochodem, pokud by vás napadlo, jestli náhodou Åsa Larssonová není příbuzná jiného slavného nositele tohoto jména (Stieg Larsson), tak... není.
Co musí čtyřiatřicetiletý spisovatel udělat, aby se Steven Spielberg rozhodl natočit podle jeho (teprve) druhého románu film? Na to asi může odpovědět právě jen Spielberg. A Daniel H. Wilson. On je naším autorem. A román, jehož filmová adaptace bude mít celosvětovou premiéru (i v Česku) 4. července 2013? Jmenuje se Robopocalypse a Steven Spielberg se jej rozhodl natočit ještě dřív, než byl vůbec dopsán.
Daniel H. Wilson má doktorát z robotiky na Carnegie Mellon University, roboti jsou i hlavním námětem jeho románů. První dva vydal v roce 2011, jeden na jaře, pro dětské čtenáře, pojmenovaný Chlapec a jeho robot, druhý pak v červnu - jeho jméno, jak jste už určitě uhodli, je Robopocalypse, příběh, využívající klasického schématu války mezi člověkem a umělou inteligencí (tady zastoupenou Archosem).
Do českých kin Robopocalypse přijde 4. července 2013, na pulty českých knihkupectví o půl roku dříve. Pod názvem Robopokalypsa vydá Wilsonův bestseller (nejprodávanější kniha v žánrů sci-fi podle New York Times) nakladatelství Knižní klub.
Book trailer k americkému vydání románu Robopocalypse:
Daniel H. Wilson: Chlapec a jeho robot. Alenka v říši divů v moderním (slušivém) kabátě
Debutový román Daniela H. Wilsona vydal Knižní klub v těchto dnech, žánrově jej lze zařadit jako "válku s roboty pro mladší čtenáře", sám Wilson říká, že román Chlapec a robot je určen dětem od devíti do dvanácti let. Zcela určitě ale neurazí ani čtenáře starší.
Wilson vytvořil ve své fantastické knize fantastický svět, který není nepodobný světu, ve kterém prožívá své příběhy kouzelnický učeň Harry Potter. Jeden podstatný rozdíl ale je. Zatímco svět Harryho Pottera je fikcí, je založen jen a pouze na magii a kouzlech, svět Daniela Wilsona je mnohem uvěřitelnější, už proto, že staví na reálných základech - věda, technologický pokrok, umělá inteligence. Tohle všechno je reálné, tohle všechno se může stát.
Příběh přitom začíná nenápadně. Na obyčejném školním výletě. Náš hrdina se pomocí čehosi, co vypadá jako malý kovový kroužek (vzpomínáte na Alenku v říši divů a králičí noru? Tady je to podobné...) dostává do prapodivného světa, do země Mechos, patřící robotům. Aby se dostal náš hrdina zpět, musí pomoci najít předmět zvaný Robonomicon dříve, než se jej zmocní ten, kdo chce Mechos ovládnout a zničit...
Co o knize říká nakladatelství Knižní klub v anotaci? Chlapec jménem Kód se neplánovaně dostane do Mechosu – země robotů, kde ho na každém rohu čeká setkání s prapodivnými robotickými tvory – Nekonečkou s ostrými kusadly, obřím vrahobotem i droboučkými nanoskopickými příšerkami, které zničí všechno, co jim přijde do cesty. Mechos je fascinující, ale zároveň i velmi nebezpečný. Brzy se ukáže, že jediný způsob, jak se Kód může dostat zase domů, je nebezpečná záchranná výprava.
Knihu vydal Knižní klub 2. května 2012 a určitě ji doporučuji nejen dětským čtenářům. Harryho Pottera také nečtou jen děti, i když je psán především pro ně:)
-->
Květen. Mácha a lásky čas. Konec války a šeříky. Tank číslo 23. Alergie. Spálená záda. První koupání. A taky hodně dobrých knižních novinek. Třeba z nakladatelství Argo, specialisty na kvalitní překladovou prózu. Co zajímavého připravilo Argo na květen? Zaujaly mě především tyto knihy - Třeskutá kniha o Teorii velké třesku, Chutná těla, Satori a 2666.
George Beahm: Třeskutá kniha o Teorii velkého třesku
Nad touto knížky zaplesá srdce nejednoho nerda, srdce složené z jedniček a nul a pak čehosi tak nepochopitelného, jako jsou city. The Big Bang Theory, Teorie velkého třesku, je jedním z nejoblíbenějších televizních sitcomů americké provenience. Leonard, Sheldon, Penny, Howard a další postavy nyní míří i na knižní pulty. Já osobně knihu určitě nezkusím. Nejsem nerd. Ale nerdům ji doporučuji, to ano.
Argo o knize říká: George Beahm zodpovídá příznivcům seriálu všechno, co kdy o Teorii velkého třesku chtěli vědět, a nádavkem i pár věcí, na které by se je snad ani nenapadlo zeptat. Najdeme zde profily jednotlivých postav i herců, jakož i stručné portréty tvůrců seriálu, soupis a převyprávění jednotlivých epizod, vysvětlení různých fyzikálních i popkulturních narážek a hlášek a rovněž překvapivě vděčné "veselé historky z natáčení". Pokud se vám zamlouvá sitcom Teorievelkého třesku, pak Třeskutá kniha o Teorii velkého třesku nesmí ve vaší knihovničce chybět.
Knihu Třeskutá kniha o Teorii velkého třesku vydává nakladatelství Argo 15. května 2012.
Isaac Marion: Chutná těla
Existenciální krize nepostihují pouze živé. Občas můžou potkat i nemrtvého - zombie. Jak duševní prázdnotu překonat? Zombie, který se v knize jmenuje R, vyřeší krizi dobrým obědem - mozek mladíka, který z nešťastné lásky spáchal sebevraždu, ale R zasytí i jiným způsobem, než by si byl býval přál. R se zamiluje do stejné dívky jako zdroj jeho obživy...
Argo o knize říká: Nechutně vtipný a zároveň dojemný horor nám nabízí netradiční pohled na těžký (ne)život jednoho existenciální krizí sužovaného zombíka. Touží po prožitcích a vzpomínkách, ale paměť mu po nesmrti příliš neslouží. Aby se vůbec dostal k nějaké duševní potravě, sežere mozek zamilovaného mladíka. Následkem tohoto činu se zamiluje do stejné holky jako jeho oběť. Příběh Romea a Julie po konci světa může začít. V roce 2012 má premiéru americký film, natočený na motivy románu Chutná těla, s Nicholasem Houltem v hlavní roli.
Knihu Chutná těla vydává nakladatelství Argo 31. května 2012.
Don Winslow: Satori
Nikolaj Hel. Tohle jméno je znalcům thrilleru známé z knihy Šibumi, kterou napsal v roce 1979 Rodney William Whitaker (pod pseudonymem Trevanian). Whitaker se tak dlouho připravoval, že postavu Nikolaje Hela oživí v další knize, až v roce 2005 zemřel. Don Winslow v Satorim nekompromisního nájemného zabijáka oživil za něj, a to formou tzv. prequelu, vypráví děj, který se odehrál předtím, než se Hel stal slavným nájemným vrahem v Šibumi. Vrací se do roku 1951, kdy Hel kariéru zabijáka začíná. Jeho úkolem je zabít Vorošenina, sovětského komisaře v Číně.
Argo o knize říká: V románu Satori se znovu setkáváme s Nikolajem Helem, hrdinou slavného Trevanianova románu Šibumi (Argo, 2006), pokládaného za nekorunovaného krále všech thrillerů a oplývajícího nečekanými literárními přesahy. Nikolaje tu potkáváme už v roce 1951, když zuříí válka v Koreji. Je mu teprve šestadvacet let, ale tajné služby už o něm vědí, že je mistrem bojových umění a dokáže se dostat téměř kamkoli. A tak ho kontaktuje CIA a zadá mu úkol, který je zaručenou vstupenkou na onen svět: zabít nejvyššího sovětského komisaře v Číně.
Knihu Satori vydává nakladatelství Argo 17. května 2012.
Roberto Bolaño: 2666
2666 je posledním románem chilského spisovatele Roberto Bolaña. Autor původně zamýšlel pětidílný román, poslední část už nedokončil, zemřel na selhání jater v průběhu práce. I tak vznikl úctyhodný monument - španělské vydání má 1100 stran, anglické (a nyní i české) přes 900. Román 2666 je vše, co budete přát - detektivka, filozofický epos, báseň, science fiction. Vypráví příběh tří německých profesorů a jejich anglické kolegyně, kteří pátrají v Mexiku po osudech tajemného německého spisovatele Benna von Archimboldiho. Život na pomezí Spojených států a Mexika, v malém městečku Santa Tereza, je šokuje, jejich šok pak ještě znásobí informace o třech stovkách znásilněných a zavražděných Mexičankách, jejichž násilná smrt z let 1992-1997 nebyla zatím objasněna. Hledání tajemného spisovatele, láska k anglické kolegyni, vraždy a násilí na ženách, ale i hra o Nobelovu cenu a východní fronta... tohle vše vepsal Roberto Bolaño do své skutečně velkolepé (barokní) románové fresky. Tohle si nenechte ujít.
Co o knize míní anotace Arga? V kompozičně bohatém románu 2666 se mísí detektivka s eposem, filozofický román s básní, citová výchova s vědeckofantastickou literaturou, novinová reportáž s lékařskými záznamy šílených stavů choré mysli. Hlavními hrdiny jsou tři profesoři německé literatury, které spojuje láska k dílu tajemného spisovatele Archimboldiho i k jejich anglické kolegyni. Čtyři badatelé se vydají po stopách Archimboldiho do Mexika, kde se dozvědí o řadě brutálních vražd žen a dívek. Tyto zločiny se vinou pěti knihami románu, zrcadlícího dnešní šílenou společnost, kterou snad může zachránit jen literatura.
Knihu 2666 vydává nakladatelství Argo 16. května 2012
-->
Taylor Stevensová? Český čtenář se s ní setká v červnu poprvé - Knižní klub vydává její debut Lovkyně informací. Hlavní hrdinka, Vanessa Munroe (často ale vystupuje v převleku za muže jako Michael Munroe), je specialistkou na vytěžování informací a zahraniční kritiky i čtenáři nadšeně poukazují na typovou podobnost Vanessy s jinou (přiznejme si to, narušenou) literární hrdinkou. S Lisbeth Salanderovou Stiega Larssona.
Měl jsem možnost si český překlad thrilleru Stevensové přečíst ještě před korekturami (stejnou možnost nabízí nakladatelství Knižní klub i vám) a všem, kdo jsou natěšeni, že knižní pulty brzy okupuje nové Milénium, říkám - ne, Stevensová Larssonem není. Vanessa i Lisbeth žijí každá v jiných reáliích (deštný prales rovníkové Afriky není ponuré a deštivé Švédsko - jen ta všudypřítomná korupce v politice je stejná), každý z autorů používá jiný styl. Ale charakterově jsou obě hrdinky ze stejného těsta. Jako kdyby to byla dvojčata. Dvojčata, která by ještě mohla mít staršího bratra - Jasona Osbourna.
Lovkyni informací (v originále Informationist) vydává v červnu nakladatelství Knižní klub, které blogerům nabízí po Boxu 21 další napínavý příběh jako reading copy - pokud chcete zkusit štěstí, přihlaste se o recenzní výtisk na tomto odkazu: Taylor Stevensová: Lovkyně informací - reading copy. Hodně štěstí.
Taylor Stevensová: Lovkyně informací
Vanessa Michael Munroeová má mimořádný talent pro jazyky (ovládá jich dvaadvacet) a za sebou tvrdý výcvik v zacházení s nožem. Obstarává informace, většinou v zemích třetího světa, pro firmy, vlády i jednotlivce. I proto, že se narodila v Kamerunu (manželům-misionářům), kývne na zakázku naftaře Richarda Burbanka, jehož adoptivní dcera Emily se nevrátila ze safari v Namibii. V doprovodu rodinného přítele Milese Bradforda se Vanessa s falešným pasem vydává do Afriky, tam ji však dostihne jak pravda o Emilyině osudu, tak její vlastní minulost… a Vanesse nakonec nezbude nic než pomsta. Senzační debut, jehož hrdinka si podle zahraničních kritiků i čtenářů v ničem nezadá s Lisbeth Salanderovou, hlavní postavou kultovních bestsellerů Stiega Larssona.
Kdo ví, kolik nakladatelů a knihkupců by ve světě i u nás v těžkých dobách (domnělé) krize zkrachovalo, kdyby loni nezemřel Steve Jobs, marketingový mág a výtečný selfpromotér firmy Apple. Řekněme si na rovinu, že asi žádný. Ale výdělek všech by byl o něco menší. Steve Jobs umřel tak akorát, aby se jeho životopis prodával dobře jako dárek pod stromeček. A protože se nakladatelství Práh namlsalo (není ironie, nýbrž pochvala, nebáli se pustit Jobse jako e-book jen se sociální ochranou), řekli si v ostatních nakladatelstvích, že udělají jedině dobře, když Stevovu mrtvolu ještě několikrát recyklují. Na papíře.
Samozřejmě, neřekli si to sami. Nejdříve si to řekli jejich kolegové ve Spojených a jiných státech, kteří na Stevoknihy (knihy o Jobsovi) natiskli krásné nápisy "New York Times Bestseller" "Amazing!" "Fantastic!" a další všeříkající fráze.
Zatím posledním počinem Jobsománie je kniha Já, Steve s podtitulem Steve Jobs vlastními slovy, jejíž českou verzi právě vydává nakladatelství Pragma. Anotace knihy říká: Kniha zachycuje velkého vizionáře a podnikatelského génia Steva Jobse prostřednictvím jeho vlastních slov - od roku 1976 hovořil o svých názorech na veřejnosti a využíval k tomu všech příležitostí - tiskových prohlášení, setkání pořádaných při příležitosti uvedení na trh nového výrobku, rozhovorů atd. V knize jsou shrnuta pozoruhodná a inspirující prohlášení o tom, jak v dnešní době podnikat, která po sobě zakladatel společnosti Apple zanechal.
Osobně říkám - dost bylo Jobse! Zároveň se ale bojím, že to ještě není vše a že se Stevova odkazu chytí třeba mladá ambiciozní spisovatelka Michaela K. (Košťálová), autorka ceněných literárních skvostů (ironie) Růžena Šlemrová - Pikantní dáma, Hana Hegerová, originální a svá nebo Tragický osud spisovatelky Simony Monyové. Počítám, že její jobsiáda by se mohla jmenovat třeba Steve Jobs - Myšlenky, které jsem chtěl napsat a nenapsal.
Začátek května očima knižního mainstreamu? Projekt Knihománie svých "20 zásadních knižních novinek" již představil (ale pokračuje až do 13. května). Osobně vidím tři události, které v prvních květnových dnech zahýbou řádně knižním trhem (nehovořím o kvalitě, ale zároveň nenaznačuji nic o "nekvalitě").
Knižní novinku Zdeňka Pohlreicha Vejce nebo slepice (100 000 výtisků padne? Předpokládám, že ano), autorizovanou biografii Věry Čáslavské Život na Olympu z pera Pavla Kosatíka (Věra Čáslavská slaví sedmdesátku, vydání je načasováno právě na den jejích narozenin) a návštěvu Christophera Paoliniho v Česku - tady bych se nebál si vsadit, že při autogramiádě v Luxoru 5. května se potáhne fronta až k Národnímu muzeu a bude delší než fronta fanoušků severské krimi, kteří si před cca dvěma týdny přišli do Luxoru pro podpis Jo Nesba.
Zdeněk Pohlreich: Vejce nebo slepice
Zdeněk Pohlreich se poslední tři roky veze na vlně mediálního zájmu. Televizní showman, který nejde pro ostřejší výraz daleko a úspěšný podnikatel, majitel dvou pražských restaurací, má na kontě také několik knih. Přesněji řečeno, kuchařek. Další vychází v nakladatelství Ikar 3. května pod názvem Vejce nebo slepice, podtitul zní 80 šťavnatých receptů z drůbeže a pernaté zvěřiny.
Slovy anotace: Lahodné drůbeží maso lze upravit na mnoho originálních způsobů a nikdy nezevšední. Přední šéfkuchař nabízí recepty od úpravy vajec, kuřete, husy, slepice a kachny až po křepelku, bažanta a holoubě. Recepty jsou převážně snadné, ovšem u náročnějších postupů bude odměnou jídlo, které si budete pamatovat nejen vy sami, ale zůstane nezapomenutelným zážitkem i pro vaše hosty.
To vše za 299 Kč. Vydává nakladatelství Ikar.
Pavel Kosatík: Věra Čáslavská - Život na Olympu
Věra Čáslavská. Několikanásobná olympijská vítězka, mnohonásobná mistryně světa a Evropy. Žena, která nikdy neodvolala svůj podpis pod manifestem 2000 slov. Předsedkyně Českého olympijského výboru. A také nešťastná matka, jejíž exmanžel zemřel rukou společného syna. 3. května slaví sedmdesátku a nakladatelství Mladá Fronta při této příležitosti vydává autorizovanou biografii z pera Pavla Kosatíka, známého autora populárně naučné literatury.
Z anotace: Věra Čáslavská: nejúspěšnější česká sportovkyně všech dob, žena, která na olympijských hrách v Tokiu a Mexiku získala jako sportovní gymnastka celkem sedm zlatých medailí. Protože odmítla odvolat svůj podpis pod manifestem Dva tisíce slov, byla po roce 1969 vyloučena z veřejného života. Po listopadu 1989 byla poradkyní prezidenta Václava Havla a v letech 1990-1996 předsedkyní Československého, resp. Českého olympijského výboru. Po rodinné tragédii v roce 1993 se na dlouhou dobu stáhla do soukromí, na veřejnosti vystupuje až v posledních třech letech. Kniha Pavla Kosatíka Život na Olympu je autorizovaným životopisem, zachycujícím vůbec poprvé uceleně a plasticky celou dosavadní životní dráhu jedné z nejvýznamnějších českých žen nové doby.
Cena 279 Kč. Vydává nakladatelství Mladá Fronta.
Christopher Paolini - 3.5-6.5.2012 v České republice
Christopher Paolini patří k vůbec nejmladším bestselleristům světa, v patnácti letech začal pracovat na první verzi pozdějšího pvního dílu Odkazu dračích jezdců – knize Eragon. Mezi 3.-6. květnem bude Paolini na návštěvě v České republice, největší zájem bude patrně o sobotní autogramiádu v Paláci knih Luxor na pražském Václavském náměstí. Nakladatelství Fragment může mít radost.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
