Zobrazují se příspěvky se štítkemUkázky z knih. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemUkázky z knih. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 18. května 2012

Vteřinu poté, Tip na červnovou novinku žánru "co by bylo, kdyby..."

--> Červen se blíží, je třeba začít představovat červnové knižní tipy. Začnu se skvělým tipem na spekulativní román, román žánru "co by bylo, kdyby..." Co by se stalo, kdyby najednou někdo zaútočil elektromagnetickým pulsem, který nezabíjí, ale ničí infrastrukturu, na středně velké město kdekoli v západní světě?

William R. Forstchen: Vteřinu poté

William R. Forstchen je poměrně plodný americký spisovatel - píše scfi-fi, píše historickou beletrii, píše spekulativní romány. V České republice se s ním budeme moci setkat poprvé v červnu 2012, kdy mu v nakladatelství Knižní klub vychází román Vteřinu poté. Americké vydání (One Second After) vyšlo poprvé v březnu 2009 a ihned zaznamenalo obrovský úspěch - celých šest týdnů bylo v žebříčku nejprodávanějších knih podle New York Times.

Zajímavé téma, zajímavé zpracování - jak dlouho to potrvá, než se docela zhroutí společenský systém v průměrném americkém městě poté, co na něj kdosi zaútočí EMP zbraní (elektromagnetickým pulsem), která vyřadí vše elektronické, tedy vše, co pohání moderní společnost, z činnosti?

(oficiální anotace knihy) Vysloužilý armádní důstojník John Matherson se přestěhoval s rodinou do Black Mountain v Severní Karolíně. Nedávno ovdovělý John a jeho dvě dcery žijí v přívětivé maloměstské rutině. Jednoho dne ji však něco naruší – najednou přestanou fungovat všechny elektrické spotřebiče. Že by rozsáhlý výpadek? Pravda je však krutější, než by se zdálo – za vším je výbuch EMP, elektromagnetické bomby. A výpadek zdaleka nebude jen dočasný… 

Kdo přežije v zemi, která se z blahobytu rychle propadá do archaické společnosti? Docházejí léčiva, násilní vykradači se začínají organizovat do tlup, objevují se první fámy a domněnky o původcích útoku. Den za dnem ubíhá od propadu do temných časů, až se uzavře rok. Rok Johnova boje o zachování rodiny, života, budoucnosti…

Strhující postapokalyptický román překvapí svou uvěřitelností a nepustí čtenáře, dokud se nedobere poslední strany.

William R. Forstchen: Vteřinu poté (ukázka z knihy)

Ukázka je z části knihy, kde si hrdinové začínají uvědomovat, že se patrně stalo něco divného, něco, co zcela vybočuje ze zaběhnutých kolejí, v nichž jejich životy do té doby běžely.

     „Tati, je to nějaké divné.“ 
     „A co?“
     „Poslouchej.“ 
     Zůstal na chvíli tiše stát. Byl klidný jarní večer, všude ticho až na občasné zapípání ptáčka nebo zaštěkání psa někde v dálce. To ticho bylo vlastně moc příjemné. 
     „Nic neslyším.“
     „No právě, tati. Vůbec není slyšet auta z dálnice.“ 
     Otočil se na druhou stranu, k dálnici. Přes stromy nebylo vidět, ale Jennifer měla pravdu – panovalo tam absolutní ticho. Když tehdy dům koupili, čekalo je jedno zklamání, na které při prohlídce nepomyslel a které vyšlo jasně najevo hned první noc: dálnice byla necelý kilometr odsud a pořád tam duněla auta. Přestalo to jedině při nehodě nebo v zimě při sněhové vánici. 
     „Asi nějaká bouračka,“ odpověděl.
     Nebylo to nic neobvyklého. Od města Old Fort se dálnice kroutila do kopce a skoro každý měsíc tam nějakému kamionu selhaly brzdy. Nebo nějací staří manželé ve dvanáctimetrovém obytném autě nevybrali jednu ze zatáček při klesání v místech, kde dálnice za Asheville míří dolů na jih k Piedmontu. Jednou se převrátil kamion s nebezpečným nákladem a doprava stála v obou směrech až do druhého dne.
     „Napřed jsme si to myslely taky, pane Mathersone, ale vypadá to tam vážně divně. To není normální dopravní zácpa. Prostě tam všude stojí auta. Shora z kopce je to vidět.“ 
     „Jak to myslíš?“ 
     „Prostě tam, tati, stojí všude fronty aut – u krajnice, uprostřed silnice, všude možně. Ale není to zácpa. Jenom nikdo nejede.“ 
     Nesoustředěně poslouchal, zatímco vkládal hamburgery do housek a chystal je na talíře.
     „Nejspíš se stala nějaká nehoda až o kus dál a řekli lidem, ať zastaví a počkají,“ řekl. 
     Holky přikývly a pustily se do jídla. John snědl první hamburger bez řečí a poslouchal to ticho. Bylo skoro strašidelné. Člověk by předpokládal, že něco bude slyšet. Jestli došlo k nehodě, měly by se ozývat policejní sirény. A taky by měla pořád jezdit auta po staré sedmdesátce. Kdykoliv byla zablokovaná dálnice, většinou jezdily po staré silnici policejní vozy a sanitky a taky všichni, kteří se snažili dálnici objet. Kdyby nic jiného, tak v tuhle denní dobu měli ti zatracení Jeffersonovic kluci nahoře na kopci ve zvyku prohánět se po lese na těch hrozných čtyřkolkách.
     Vzhlédl k obloze a trochu ho zamrazilo. 
     V tuhle denní dobu zůstávaly za dopravními letadly stopy od trysek a přímo nad hlavami měli příletový koridor do Atlanty pro většinu letů ze severovýchodu. Na obloze bylo vždycky vidět alespoň dvě, tři letadla. Teď ale byla obloha čistě modrá. Po stopách tryskáčů nikde ani vidu. 
     Nepříjemný pocit mrazení v zádech mu připomněl 11. září. Tehdy odpoledne bylo všude ticho, každý seděl doma a sledoval televizi a na obloze taky nebyla žádná letadla. 
     Vstal, přešel k plotu a zaclonil si oči rukou proti večernímu slunci. Všiml si, že na úbočí hory Craggy Dome hoří les. Kouř stoupal přímo vzhůru. Odhadl to na dva a půl hektaru lesa v plamenech. A další požár propukl o hodně dál, na hřebeni pohoří Great Smoky Mountains. 
     Dole ve městě neviděl sebemenší pohyb. Byl zvyklý, že dokud se koruny stromů úplně neolistí, je vidět dopravní světla na křižovatce State Street a Main Street. Teď ale nesvítila, a dokonce ani neblikala. Ohlédl se na stojací hodiny. Touhle dobou vždycky projíždí „milionový vlak“. Říká se mu tak, protože vozí uhlí za víc než milion dolarů. Těží se v Kentucky a přepravuje se do elektrárny u Charlotte. Je to pořádný vlak, tahá ho pět dieselelektrických lokomotiv. Když byly holky malé, po večeři mívali rituál: bral je autem dolů k závorám, mávali strojvedoucím a dívali se za vlakem, jak se řítí k tunelu v průsmyku Swannanoa.
Knihu Vteřinu poté vydává nakladatelství Knižní klub 7. června 2012.



-->

úterý 15. května 2012

Fallada, Léčitel, Cornwellová. 20. týden je na knižní novinky bohatý.

Dvacátý týden roku dvoutisícího dvanáctého je na knižní novinky bohatý. Není se asi čemu divit, v Praze v tomto týdnu proběhne knižní veletrh Svět knihy, nakladatelé cítí, že se o jejich produktu (rozuměj o knihách) bude mluvit hlasitěji než jindy. Proto jest třeba vytáhnout skryté trumfy.

Které knižní novinky tento týden doporučuji? Zcela jistě skvostný román Každý umírá sám, finského Léčitele (další variaci na severské detektivní téma) a novinku autorky skvělých detektivek Patricie Cornwallové.

Hans Fallada: Každý umírá sám

Hans Fallada je pozoruhodná osobnost německé meziválečné literatury. Jeho životní osudy více rozebírám na blogu na idnes.cz, pokud vás zajímá, jak žil (či spíše nežil) autor legendárního Pijana, klikněte. Román Každý umírá sám je posledním Falladovým dílem, napsal jej za pouhé čtyři týdny v roce 1946 na objednávku nově vznikajícího východoněmeckého režimu, který si jej vybral za jednu ze svých budoucích kulturních elit. Román byl vydán až po Falladově smrti, a to značně upravený - co se nehodilo komunistickému režimu, bylo redakčně učesáno, kráceno, vynecháno. Teprve v roce 2011 vyšlo první kritické vydání Falladova stěžejního díla a stalo se vcelku nečekané - Hans Fallada ovládl žebříčky prodejnosti ve dvaceti zemích světa, stal se jedničkou na Amazonu. Prožil po několika desítkách let umělecké zmrtvýchvstání na mezinárodní scéně.

Inspirací pro napsání románu Každý umírá sám byly Falladovy osudy odbojářů, kteří se postavili nacistickému režimu. Jsou mezi nimi i osaměle žijící manželé Otta a Elise Hampelovi. Proti nacistickému režimu protestovali pohlednicemi - více než 200 jich umístili na veřejná místa, psali na ně výzvy k odmítání vojenské služby, k odmítání spolupráce s nacistickou stranou či ke svržení Hitlera. Celé dva roky po nich gestapo neúspěšně pátralo, nakonec byli manželé Hampelovy zatčeni, postaveni před Lidový soud a odsouzeni k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v roce 1943.

Na motivy románu Hanse Fallady natočil v roce 2004 režisér Dušan Klein třídílný televizní film I ve smrti sami. Pokud jste neviděli, doporučuji taktéž. Ale až po přečtení knihy. Má sice skoro k 600 stranám, ale čte se jedním dechem. Mimochodem, říká se, že když otevřete knihu Thomase Manna, vstoupíte do velkého prosvětleného domu. A že když otevřete knihu Hanse Fallady, vejdete okopanými dveřmi do špatně větrané místnosti. Špatně větraná místnost Každý umírá sám v sobě ale ukrývá literární skvost.

Koneckonců, posuďte sami, mám pro vás ukázku z jedné z posledních kapitol, v níž je Otto Hampel (v románu Otto Quangel) popraven - rozhoduje se, zda popravě unikne použitím kapsle s cyankáli, kterou má v ústech.

Hans Fallada: Každý umírá sám (ukázka):

     Otto Quangel zlehka povzdychl.
     Najednou stál vedle něj ředitel a něco říkal katovi. Otto Quangel upřeně hleděl na nůž a jen na půl ucha slyšel:" Jako popravčímu města Berlína vám předávám Ottu Quangela, abyste ho popravil touto gilotinou, jak nařizuje právoplatný rozsudek Lidového soudu..."
     Hlas se nesnesitelně rozléhal. Světlo bylo oslnivě jasné...
     Teď, pomyslel si Otto Quangel. Teď...
     Ale neudělal to. Pokoušela ho strašlivá, mučivá zvědavost...
     Jen ještě pár minut, pomyslel si. Musím vědět, jaké je to na tom stole...
     "Tak do toho, starej brachu!" pobídl ho kat. "Netvař se takhle. Za dvě minutky to máš za sebou. Pamatovals na ty vlasy?"
     "Jsou u dveří," odpověděl Quengel.
     Za okamžik už ležel na stole, nohy pevně přivázané. Ocelové rameno se mu sneslo na záda a přitisklo mu ramena k podložce...
     Ve vzduchu bylo cítit vápno, vlhké piliny a pach dezinfekce...
     Ale především tu byl protivně nasládlý pach, který přehlušoval všechny ostatní pachy, nasládlý jako...
     Krev..., pomyslel si Otto Quangel. Páchne to tu krví...
     Slyšel, jak kat tiše šeptl: "Teď!"
     Ale i když to šeptl tiše, že to tišeji ani nešlo, Otto Quangel přesto ono "Teď!" slyšel.
     Slyšel také bzukot...
     Teď! ozvalo se něco v něm a chtěl rozkousnout ampuli s cyankáli...
     Ale začal dávit a proud zvratků v ústech strhl i skleněnou ampulku...
     Bože, pomyslel si, čekal jsem moc dlouho...
     Bzukot se změnil ve svist, svist v pronikavý výkřik, který musel být slyšet až ke hvězdám, až k božímu trůnu...
     A nůž proťal vaz.
     Hlava Otty Quangela padla do koše
     Bezhlavé tělo leželo okamžik bez pohnutí, jako by bylo ohromené kouskem, který tu s ním sehráli. Potom se vzepjalo, zmítalo se mezi řemeny a ocelovým ramenem, katovi pomocníci se na něj vrhli a tlačili ho ke stolu.
     Žíly na rukou mrtvého nabíhaly a pak se vše zhroutilo. Byla slyšet jen krev, syčící bublající a pleskající krev.
     Tři minuty po dopadu gilotiny oznámil bledý lékař slabě se chvějícím hlasem smrt popraveného.
     Odklidili mrtvolu
     Otto Quangel už neexistoval.

Další dvě novinky, které byste tento týden měli na pultech knihkupectví vzít na zřetel, už jen ve zkratce.

Antti Tuomainen: Léčitel

Děj románu se odehrává v Helsinkách blízké budoucnosti, kdy fatální změna klimatu přinesla do zdejších ulic kromě přívalů vody také chaos, utečence, narůstající zločinnost a epidemie různých chorob. Dva dny před Vánoci zmizí beze stopy novinářka Johanna Lehtinenová. Policie, jíž se zoufale nedostává lidí a prostředků, se takovou "banalitou" odmítá zabývat. Proto se novinářčin manžel, básník Tapani Lehtinen, pustí do hledání sám, na vlastní pěst. Poměrně záhy odhalí, že manželčino zmizení souvisí s tím, že Johanna shromažďovala materiál o sériovém vrahovi, který systematicky vyvražďuje průmyslové magnáty včetně jejich rodin, úspěšně několik let uniká policii a nechá si říkat Léčitel.

Tapani však při zběsilé dvoudenní honbě za vražedným monstrem zároveň narazí v manželčině minulosti na několik velmi překvapivých a s Léčitelem úzce souvisejících okolností, o nichž za deset let trvání manželství neměl nejmenšího tušení.

Kniha Léčitel získala Clue Award za Nejlepší finský krimi román v roce 2011 a stala se okamžitě nejvíce diskutovanou knihou "crime-fiction" po celém světě. Práva na tento titul se ihned prodala do 20 zemí světa.

Patricia Cornwellová: Za řekou Styx

Vražda jedenáctileté dívenky Emily rozruší ospalé, poklidné městečko Black Mountain. Jeho obyvatelé si zakládají na své spořádanosti a mírumilovnosti, zločin tohoto typu je pro ně něco nepochopitelného – proto jsou schopni bez mrknutí oka odsoudit i zcela nevinného člověka. Místní policie si přizve na pomoc doktorku Kay Scarpettovou, detektiva Petea Marina a specialistu FBI Bentona Wesleyho.

Právě jim se totiž podařilo před časem odhalit mnohonásobného vraha, jehož rukopis se nápadně podobá novému případu. Sotva se však rozběhne vyšetřování, objeví se za podivných okolností další mrtvola…

Stopy vedou až do výzkumného ústavu, v odborných kruzích bizarně přezdívaného Umrlčí farma.





neděle 13. května 2012

Návštěva bandy rváčů. Román jako powerpointová prezentace.

Jennifer Eganová napsala skvělý román. Návštěva bandy rváčů se jmenuje. V loňském roce za něj dostala jedno z nejcennějších ocenění, jaké může spisovatel vůbec dostat - Pulitzerovu cenu. Chystám pro vás recenzi a už dopředu říkám: Návštěva bandy rváčů je pro mě jednou z nejlepších knížek, kterou jsem letos zatím četl.

V tomto krátkém článku vám ale chci představit novinku nakladatelství Odeon z jiného úhlu pohledu. Román Jennifer Eganové má hodně netradiční formu. Část, kterou vypráví dcera hlavní hrdinky Sashy, má podobu powerpointové prezentace, tedy podobu výrazového prostředku marketérů, manažerů a dalších prodavačů deště. Snad to počítám správně - 70 stránek v románu Jennifer Eganové je vytvořeno v Power Pointu. Skoro pětina celé knížky.

Určitě vás zajímá, jak autorka Power Point využila. Mám pro vás několik náhledů. Jen upozorňuji - jednotlivé náhledy nejdou po sobě, jde o náhodný výběr.






Jennifer Eganová: Návštěva bandy rváčů

„Čas je rváč,“ říká jedna z mnoha postav, jejichž propletenec vztahů a osudů sledujeme od 70. let 20. století až do roku 2020. Bývalý punkrocker Bennie Salazar to v hudební branži dotáhne až na majitele úspěšného hudebního labelu, ale v osobním životě to není žádná sláva. Krize hudebního průmyslu jde v jeho případě ruku v ruce s krizí středního věku a Bennie sahá po alternativních řešeních – sype si do kávy šupinky zlata k posílení potence. Jeho asistentka a pravá ruka Sasha zase celý život bojuje se svou kleptomanií a traumaty z nešťastného dětství. Spisovatelka suverénně přeskakuje mezi žánry i vypravěči, střídá časové roviny: spolu s Benniem, Sashou a dalšími z celé mozaiky postav pendlujeme mezi New Yorkem, Neapolí a dalekou Keňou. Jedním z vrcholů autorčina literárního mistrovství je ta část díla, kterou Sashina dvanáctiletá dcera odvypráví jako powerpointovou prezentaci. Jennifer Eganová dokazuje, že v životě i v literatuře je možné všechno.

Vydal Odeon v květnu 2012. 




čtvrtek 10. května 2012

Daniel H. Wilson: Chlapec a jeho robot. Alenka v říši divů v moderním kabátě (ukázka z knihy).

Daniela H. Wilsona už jsem vám představil. Je inženýr robotiky a o robotech píše. V Knižním klubu mu právě vyšla knížka pro dětské čtenáře Chlapec a jeho robot, na podzim vyjde Robopocalypse, román o vzpouře robotů proti lidem (v červenci 2013 bude v kinech filmová adaptace, natočená Stevenem Spielbergem).

Chlapec a jeho robot. Můžu tisíckrát napsat, že je moderní verzí slavné Alenky v říši divů. A že přestože je i podle autora pro čtenáře od 9 do 12 let, bude se líbit i starším. Číst chlapce a robota je jako se vrátit do dětství. Mám pro vás ukázku.

Daniel H. Wilson: Chlapec a jeho robot (ukázka z knihy)

Ukázka začíná v místě, kde se hlavní hrdina, chlapec s podivným jménem K´d Světlopád propadne prazvláštním způsobem (Wilsonova verze "králičí nory") do říše robotů.

Kód vystrčil hlavu z trhliny v kamenné stěně, jenže venku nespatřil silnici, školní autobus ani bouři. Místo toho se mu sevřel žaludek, protože okamžitě a bez jakýchkoli pochybností pochopil, že se naprosto a dočista ztratil. Polkl a pohlédl vzhůru na zkroucené stromy pokryté popínavými liánami, které se mu tyčily nad hlavou. Ne, na Mekově pahorku nikdy předtím takové stromy nespatřil.
Pískla, podobná flíčku zeleného světla, letěla několik desítek centimetrů před ním. Uháněla jako světluška na noční výpravě a byla tu to jediné, co Kódovi připadalo známé. Váhavě ji proto následoval a s námahou zamířil do ponurého lesa.
S tímhle místem není něco v pořádku, pomyslel si. Z celého lesa jako by čišela jakási tesknota. Kód si všiml, že tiché stíny listů na lesní půdě jsou strnulé. Stromy se tu nehýbaly. Ani trochu. Jejich listy neševelily jako na Mekově pahorku. Kód slyšel, jak ve větvích nad ním hvízdá vánek, ale mechem pokryté větve stromů jen dál nehybně trčely kolem něj, jako by to byly vytesané sochy.

Působilo to děsivě, ale Kóda ovládla zvědavost. Pískla kromě toho vesele přeskakovala z jedné větve na druhou a Kóda uklidňovalo neustávající bzučení jejích křídel. Obrátil proto pozornost k lesu kolem sebe a začal jej zkoumat.
Když pak Kód uslyšel z hustého shluku keřů jakési zvláštní krík, krík, odhrnul stranou tuhou, nepoddajnou trávu a spatřil před sebou skrčenou hnědou ropuchu. Kód ji opatrně zvedl a vzápětí zjistil, že se jedná o jakousi mechanickou žábu. Byla tvrdá, s hrbolatým povrchem a těžká. Z boku jí vyčníval natahovací mechanismus. Ropucha jej vzápětí prudce kopla nožkama a utekla do křoví.
Kód se spěšně snažil dohonit Písklu a všiml si složitě vyhlížející stříbrné pavoučí sítě visící ve stínu z větve jednoho stromu. Bzučela jako neonová zářivka. Na pružném vlákně v ní visela kovově vyhlížející hrouda s dlouhýma křivýma nohama. Pavouk, došlo Kódovi. Právě ve chvíli, kdy Kód kolem pavučiny procházel, na ní přistál průsvitný komár a byl vmžiku sežrán.
Opravdu podivné místo, pomyslel si Kód. Všechno tady vypadá jinak – od listí až po zvířata. Nic není přirozené. Všechno je jen z kovu, plastu nebo skla.
Kód se užasle rozhlížel kolem sebe. Škrábal se přes kořeny sahající mu až po pás a skrčený podlézal nízko visící větve. Pak se zastavil a přejel prsty po podivně pevném kmeni stromu. Kůra se vůbec nedrolila. „Písklo, copak je tohle místo plné robotů, jako jsi ty? Vždyť dokonce i stromy jsou tu z kovu.“
Pískla šťastně blikla oranžovým světlem, pak se vrátila ke zvídavé zelené a dál klouzala přítmím.
Kóda se zmocnil vtíravý strach, když si uvědomil, že už nevidí vchod do chodby. Zpáteční cestu k němu neznal. Když o tom ale uvažoval, napadlo jej, že stejně ani neví, jak by se pak dostal z chodby zpátky na pahorek. Nejenže nemám ponětí o cestě zpátky, pomyslel si, ale neznám dokonce ani cestu zpátky z té první cesty zpátky. A tak se Kód rozhodl učinit jediné, co se mu zdálo rozumné: jít dál.
Po několika minutách chůze se zastavil. Před sebou spatřil cosi, co mu nedávalo absolutně žádný smysl. Vypadalo to jako lesklá zeď. Nebo vlastně ne... Tohle byl nějaký rychle tekoucí stříbřitý potok. Počkat ale... Spíš se jednalo o něco pevnějšího, jako by se tam před ním pohybovaly rychle se míhající kůly. Kód se přimhouřenýma očima zadíval na ten prapodivný výjev. Bylo to, jako by se pokoušel zaostřit pohled na listy větráku rychle se otáčející pod stropem pokoje. Ne, tohle přece není možné. Jsou to snad... nohy? Čím usilovněji se Kód snažil rozeznat, oč se jedná, tím si byl jistější. Byly to tisíce párů spojených nohou, které utíkaly rychleji, než dokázal rozeznat. Běžící stěna sahala výš než on a byla spojena s dlouhý tělem podobným stonožce, které se táhlo lesem na obě strany dál, než kam dohlédl.
Pískla přes tu podivnou věc bez zaváhání přelétla.
„Počkej přece!“ vykřikl Kód. Několikrát vyskočil v marné snaze nahlédnout za uhánějící stěnu. „Písklo...“ zamumlal pak. Několik minut se snažil najít způsob, jak překážku obejít, ale nic nenašel. Nakonec se posadil na třpytící se kámen a podepřel si rukou bradu.
Teď se už začal opravdu bát. Nejenže se ocitl sám v podivném nehybném lese plném robotických zvířat – ale teď ještě ke všemu tohle – kovová stěna složená z nohou pádících jako o závod. Od zářící překážky se zvedal vítr, který mu cuchal vlasy. Musím tu zeď nějak překonat, pomyslel si. Pískla jediná zřejmě zná cestu. Najdu ji a pak se odtud dostanu, slíbil si. Zpátky nahoru na pahorek, pak do školního autobusu a nakonec domů.
Kód zvedl větev a pomaličku ji postrčil směrem ke stříbrné pohybující se šmouze. Prásk! Jakmile se dřevo dotklo překážky, rozlétlo se na třísky. Kód zahodil zlomenou větev a pohladil si potlučenou ruku. Uvědomil si, že kdyby se téhle stěny dotkl rovnou, zlomila by mu ruku. A i kdyby dokázal vylézt na nějakou větev, stěna vypadala příliš vysoká, než aby ji přeskočil. Kód se rozhlédl na obě strany, ale nezdálo se, že by stěna měla nějaký konec. Připadal si maličký a osamělý. Otočil se a zadíval se směrem, odkud přišel. Zoufale zatoužil, aby se Pískla vrátila a on nad tím nemusel dumat sám.
Pak ucítil, že mu někdo poklepal na rameno.
„Tohle bylo velice hrubé,“ pronesla široká hmyzí tvář s chvějícími se tykadly. „Dokonce i na surovce žijícího v Podivných lesích.“
Kód pocítil úlek a překvapení současně, ale nezmohl se na jediné slovo. Jediné, co dokázal, bylo dál dýchat. Nad ním se tyčila hladká kovová tvář se smaragdově zelenýma hmyzíma očima. Když promluvila, ostrá kusadla klapala o sebe jako dva pilkové nože.
„No tak?“ vybídl jej tvor. „Neměl bys mi náhodou něco říct?“
Kód úžasem zalapal po dechu, když si uvědomil, že tvář je spojena s jakoby stonožčím tělem, táhnoucím se v oblouku do dáli. Právě tenhle tvor je ve sku-tečnosti ta stříbrná zeď! Pohybující se stěna z nohou zpomalila a nakonec se úplně zastavila. Jedna štíhlá nožka se zvedla a tvor se poškrábal na břiše, jako by byl kočka.
„Omlouvám se,“ vypravil ze sebe Kód a prohlížel si pozorně hmyzí tvář. Připadalo mu velice zvláštní, že tak nestvůrná věc pocházející bůhvíodkud hovoří dokonalou angličtinou.
„Já jsem jenom...“ začal, ale zajíkl se.
„Experimentoval?“
„Já jsem nevěděl, že jste... Chci tím říct...“ Kód ukázal na řadu vysokých štíhlých nohou. „To všechno jste vy?“ zeptal se.
„Přesně tak. Jsem Nekonečka, těší mě! Mrzí mě, že jsem tě vylekala. Ale po tom, jak jsi mě odporně píchl tou větví, jsme si naprosto kvit. Pokud ti náhodou naopak ještě něco nedlužím já.“
„Kde to jsem? Co je to tady za místo?“ zaprosil úpěnlivě Kód.
„Co to má být za hloupou otázku? Je přece naprosto očividné, že jsi v Mechosu. Pokud ti to nevadí, já už budu muset zase jít.“
Odpověď nedávala žádný smysl, ale záhadný tvor se už zase chystal znovu vyrazit tryskem do tmavého lesa.
„Počkejte,“ zaprosil Kód. „Já nejsem odtud. Já jsem se... ztratil. Musím zjistit, kde se tohle místo vlastně nachází, abych se dokázal dostat domů.“
Nekonečka scvakla kusadla k sobě a zachichotala se. „Můj milý malý surovče, Mechos se nachází přesně tam, kde má být, a vůbec nikde jinde. Jak všichni vědí, náš záhyb skutečnosti byl před celými věky vyříznut ze samotného prostoru a času.“
„Jak to myslíte? A kým?“
„Dávnými titány. Staviteli pahorků. Však víš přece, lidmi.“
„Lidmi?“ opakoval Kód.
„Přesně tak. Lidé jsou rasa příšer vysokých jako stromy a silnějších než přívaly Rtuťové řeky. To lidé vytvořili Mechos jako laboratoř. Jednalo se o jakýsi velký experiment. Ty o tom možná nemáš ani tušení, surovče, ale jsi pokus, který se vymkl kontrole. My všichni jím jsme.“
Kódovy myšlenky se rozběhly jako o závod. Stavitelé pahorků! Oni vytvořili tohle místo jako nějaký experiment? K jakému experimentu je zapotřebí celý nový svět, sloužící jako laboratoř?
„Ale proč?“ vydechl Kód.
„Myslím, že lidé pro nás vybudovali Mechos, protože jsme tak hrozně... nebezpeční. Je pro ně nejlepší, když jsou naše světy odděleny. Neopouštěj naši oázu klidu a míru v Podivných lesích, malý surovče. Venku narazíš na takové věci, že si budeš přát, abys raději neměl žádné senzory. Nebetyčné hrůzy, které by z tebe nadělaly hromadu těch nejmrňavějších součástek. A jsou tady i další zloduši. Nanoskopická stvoření menší než prach, která dokáží takové věci, že si budeš přát, aby tě nikdy nevynalezli. Protáhnou se tvým vnějším krytem a roztrhají tě zevnitř. Věř mi, Mechos dokáže být pořádně děsivé místo.“
A pak to najednou Kódovi došlo: možná se sem dostal i můj dědeček. A pokud tady někdo mohl starého muže zahlédnout, byl to právě tenhle dlouhý tvor, jenž vypadal, jako by se nacházel na všech místech současně. A tak se Kód, byť se ani neodvažoval doufat v kladnou odpověď, zeptal: „Viděla jste tu nějaké lidi?“
Nekonečka povzdechla.
„Bohužel. Ti dávní lidé nás vytvořili, naprogramovali nás a pak nás opustili. Nikdo tu lidské bytosti neviděl po celé tisíce let.“
Kód schlípl. Smůla.
„Až na toho jednoho, samozřejmě,“ dodala Nekonečka.
Kód tázavě povytáhl obočí.
„Jak můžeš být takový zabedněnec?“ nechápala Nekonečka. „Mluvím přece o jeho Excelenci, králi Sféry blahobytu Velkého Mechosu. Je to poněkud nabubřelý titul, pokud stojíš o můj názor. Býval to ale vynikající král. Nesčetněkrát zachránil Mechos před mnoha strašlivými nepřáteli. Jenže teď už nás zachránit nemůže, protože se nás snaží deaktivovat! Král drží ve své moci Robonomicon a rozhodl, že budeme všichni demontováni.“
Kód si povzdychl. Je tu tedy jenom jeden další člověk, jakýsi král, a ne jeho dědeček. „Ro-bo-nobi-non?“ zakoktal Kód, jenž dokázal to slovo sotva vyslovit. „Kdo je to?“
„To myslíš vážně?! Robonomicon je posvátná relikvie. Obsahuje plány nás všech tady v Mechosu, naši historii a rovněž zákony, které musíme respektovat. Byl vytvořen našimi původními tvůrci. Kdo má v moci Robonomicon, vládne celému Mechosu. Ale Velká demontáž by samozřejmě mohla všechno změnit.“
Demontáž. To slovo znělo zlověstně. Kód si představil, jak se rozebírá skládačka sestavená z vyřezávaných dílků a ukládá zpátky do krabice. Zmocnil se jej pocit, že by mohl litovat odpovědi, kterou uslyší, a skoro se bál položit následující otázku: „Co tím myslíte, Velká demontáž?“
„Prásk! Vyřízeno! Šlus! Konec! Je mi líto, že tě
o tom musím informovat právě já, ale skoro všem nám už brzy skončí záruka! Až nastane Velká demontáž, čeká všechny roboty v Mechosu nejprve rozebrání na jednotlivé součástky. A tyhle součástky budou poté rozebrány na ještě menší součástky. A pak... ale to je jedno, protože žádné pak už není. Nikdo tady nezůstane. A to bude konec Mechosu. Takže si užij nádherný den, protože je to pravděpodobně tvůj poslední!“
Přesně jak Kód předvídal, litoval, že se na to vůbec ptal. Pak mu ale hlavou prolétla na něj nezvykle odvážná myšlenka. „Tak dobře, a co kdyby někdo jiný získal Robonomicon a zastavil demontáž?“
Nekonečka smutně zavrtěla velikou hlavou.
„Robonomicon může vlastnit pouze lidská bytost. Vytvořili ho dávní lidé, aby kontroloval průběh experimentu v Mechosu. My roboti ho používat nemůžeme. Ti lidé nestáli o to, aby zdejší chovanci ovládli svůj vlastní blázinec, chápeš? Takže nikoli, můj malý surovče, demontáž je nám souzena.“
Rozeznávání lidí těmhle robotům očividně moc nejde, pomyslel si Kód.
„A kde je ta... věc?“ zeptal se.
„Ty myslíš Robonomicon?“ odvětila Nekonečka. „Nachází se v Nebeském městě jeho Excelence... no, však ten zbytek znáš. Na cestě tam není nic složitého. Stačí projít smrtonosným Toparijským parkem, který se rozkládá před nekonečnými pustinami Nanoskopické pouště. Potom je třeba překonat ne-překročitelné Moře fomorián a dál se po jedovaté Rtuťové řece dostat až do Země pravého oka. A pak už jenom vyšplhat na vrcholek Stonku světla, na který se vylézt nedá.“
Nekonečka ukázala jedním kusadlem k mihotající se čáře, vystupující kolmo vzhůru nad vzdáleným obzorem. Nahoře na ní pomrkávalo světélko. „Na vrcholku Stonku světla se nachází Nebeské město. Je statisíce kilometrů vysoko a cestou k němu můžeš zemřít právě tolika způsoby. Tyhle lesy jsou ve srovnání s tamními končinami naprosto bezpečné.“
Nekonečka se zadívala na Kóda. „Vypadáš strašně křehce. Z čeho jsi to vlastně vyrobený? Nějaký pružný plastik? Překvapuje mě, že tě ještě nesežralo zaživa hejno odpadlických nanospor. Poslouchej, malý surovečku. Zdá se mi, že jsi tady dokonale ztracený a sám, a ještě k tomu ve strašlivém nebezpečí. Proč vlastně neupaluješ tam, odkud jsi přišel?“
Má pravdu, pomyslel si Kód. Pískla zmizela a on se tady ztratil. A ani ukojení vlastní zvědavosti mu nestojí za to, aby kvůli němu zahynul. Co to jenom dělám? Můžu tady být zraněn, nebo dokonce zabit. Bude lepší, když se vytratí zpátky přes Podivné lesy a porozhlédne se po jeskyni, pahorku a školním autobusu. Nejbezpečnější čin je ten, který není proveden, připomněl Kód sám sobě.
Pokrčil rameny a rozpačitě dlouhému stříbrnému tvorovi zamával. Vykročil k lesu, zpátky po cestě, odkud přišel. Místo bez stromů, na němž nechal Nekonečku, se už ztrácelo v přítmí, když Kód uslyšel, jak si tvor sám pro sebe cosi mumlá mrzutým chraplavým hlasem. „Kdyby to jenom mohlo být všechno jinak. A přitom býval John Světlopád takodobrý král.“
Kódovi naskočila na ramenou a hned vzápětí po celých pažích husí kůže.
„Co jsi to říkala?“ zavolal na tvora vzadu za sebou.
Nekonečka si kusadly vytírala brouky a kousky hlíny, které se jí dostaly do složených hmyzích očí. Byla přikrčená, připravená rozběhnout se už zase někam pryč. „John Světlopád, můj malý surovečku. Náš král přece. Člověk, který se chystá deaktivovat celý náš svět.“
„John Světlopád je váš král?“
„Už se raději na nic neptej, surovče! V továrně na mě neustále montují další a další články. Každá vteřina, kterou tady s tebou protlachám, způsobuje zácpu na hlavním tahu. Takže už tady s tebou nemůžu dál stát, jinak by došlo k obrovské katastrofě.“
Kód nedokázal tomuhle sdělení uvěřit. Jeho dědeček? Král robotů? Vypudil z hlavy všechny myšlenky na nebezpečí. Nemám na vybranou, pomyslel si.
„Počkejte,“ promluvil pokorným hlasem.
Nekonečka na něj netrpělivě zamrkala.
„Nevadilo by vám, kdybych pod vámi jenom... podlezl?“
Nekonečka přelétla pohledem stěnu ze svých nohou. „Klidně. Tím si ale podepisuješ svůj vlastní rozkaz k deaktivaci.“
Kód prolezl mezi nohama Nekonečky na druhou stranu. „Děkuji.“
„Uvidíme se u demontáže!“ zavolala za ním Nekonečka.
Vzápětí se tvor přikrčil, zamířil do křoví a v následující vteřině se jeho tělo znovu proměnilo v rozmazanou stříbřitou bariéru. Kód sledoval, jak se jeho pohyb zrychluje, až vypadalo zase jako jediná dlouhá šmouha.
A v tu chvíli mu došlo, že teď už pro něj doopravdy neexistuje cesta zpět.
Před sebou, vysoko nad temnými stromy, viděl Kód vznášející se Stonek světla, který se vypínal až k obloze. Na jeho vrcholku se nacházelo Nebeské město, jeho dědeček a také Robonomicon. Dokázal jsem to, pomyslel si Kód. V každém případě jsem něco dokázal.
Z lesa, jenž rychle temněl, zafoukal mrazivý vítr a Kód se zachvěl. Ocitl se sám v podivné cizí zemi. Aniž by ale znovu zaváhal, odhodlaně vykročil vpřed. Vstříc osudu bez ohledu na to, zda mu přinese věci, kterou budou úžasné, nebo naopak děsivé.
A právě v tu chvíli Kód uslyšel ten nejlíbeznější zvuk, jaký si jen dokázal představit. Bzučení páru drobounkých robotických křídélek a spolu s ním šťastné zacvrlikání. Byla to Pískla! Seděla na větvi ve stínu mezi listy, pozorovala jej a zářila šťastným odstínem zlaté barvy. Jak se k ní blížil, vylétla mu naproti, posadila se chlapci na rameno a šimrala jej do krku třepetajícími se křídélky.
Nadskakovala radostí.
Kód uchopil drobounkého matně zářícího robůtka do dlaní a zadíval se na něj. Cítil, jak se jeho tvář zahřívá teplou zlatavou září, kterou Pískla šířila kolem sebe. Společně se tak proměnili v ostrůvek světla ve stinném a ponurém lese.
„Mělo to nějaký důvod, že jsi mě našla, Písklo?“ zašeptal Kód. Nedostalo se mu však žádné odpovědi, tvoreček se jen rozzářil barvou, z níž čišel pocit tajemna. „To je jedno. Stejně jsem rád, že ses vrátila,“ řekl Kód. „A teď pojď, najdeme mého dědečka.“