Jsi tam, Bože? Tady Margaret. Příběh náctileté dívky, která poprvé políbí chlapce, poprvé má menstruaci, poprvé cítí, co je láska, spisovatelky Judy Blume je typickou americkou oddychovkou pro dospívající čtenářky. Ve Spojených státech vyšel poprvé (a ne naposledy) v roce 1970, česky pak v Albatrosu v roce 1999.
Madison, citově vyprahlá třináctiletá dcera slavných hollywoodských rodičů, která se jednoho dne ocitne v pekle, se na začátku každé kapitoly nové knihy Chucka Palahniuka ptá stejně jako Margaret. Jen nehledá Boha, doba pokročila. Madison hledá odpovědi na druhé straně.
Jsi tam, Satane? Tady Madison.
Českému čtenáři tahle hra se slovy mnoho neřekne, českému čtenáři Chucka Palahniuka už vůbec ne. Doba Judy Blume je pryč, její nejčtenější dívčí romány vycházely v době, kdy v Československu za vrchol tvorby pro dospívající (bez rozdílu pohlaví) platil Čuk a Gek.
Palahniukův román, plný absurdních situací a prýštící nápady, ale na jedné slovní hříčce nestojí.
Přečtete si ukázku z knihy:
Jsi tam, Satane? Tady Madison. Moje záliba v moci je pořád silnější a moje schopnost moc získávat roste s ní.
Jak mi vysvětlil Archer, prsten s diamantem je od Alžběty Báthoryové, maďarské hraběnky, která zemřela v roce 1614 a od té doby je uvězněna ve své špinavé pekelné cele. Paní hraběnka byla odmala kráska; když jednou uhodila služebnou, krev náhodou šplíchla na ni a jako by to její urozenou pokožku omladilo.
Jde o vysloveně anekdotické líčení, ale Alžběta se prý do toho nového omlazovacího rituálu zbláznila a honem si sehnala asi tak šest set služek, kterým bleskově vzala všechnu krev, aby se v ní mohla neustále koupat, dokud je ještě teplá. Dneska vypadá prachbídně, sedí, vzlyká, napůl v kómatu vší frustrací a negací a není s to od té krvežíznivé slečny Coury Delacourové k čemukoli přejít.
Když jsem se vyzbrojila prstenem upírské Alžběty, bylo pro mě snazší srazit k zemi Adolfa Hitlera. A teď, ozbrojená i jeho fašistickým knírkem, jsem nacistického supermana poslala do vyhnanství. Samozřejmě, že když někdo už je v pekle, je skoro nemožné s ním zamést ještě hůř. Vyřešila jsem to tak, že ho pošlu na místo, kam sama nemám v úmyslu se nikdy vydat. Původně jsem vybrala Hmyzí moře; pak jsem to ale ještě přehodnotila a rozhodla jsem se pro Bažinu potratů částečným porodem. A v té teď je, v tom pekle uvnitř pekla, v tom močálovitém kraji ze zlého snu, kde se uvařené plody tetelí pod obrovskou televizní obrazovkou, na níž v nikdy nekončící technicolorové smyčce běží Anglický pacient, právě tam Herr Hitler sídlí, zbavený knírku a identity.
Když jsme ty bezduché podržtašky zbavili jejich demagoga, nevyhnutelně se zařadili za Archera a mě a za námi vyrazili dál přes poušť lupů. Samozřejmě jsem jim řekla, ať zahodí ty nevkusné pásky, a abych svůj požadavek zdůraznila, zvedla jsem u toho v ruce ten rouhavý knírek.
Dostali jsme se ale - tedy Archer, já a naše nová parta přisluhovačů - jen k jezeru Vlažné žluči, kde jsme narazili na sošnou ženu, jíž se klaněla svita podlézavých lokajů. Místo trůnu jí sloužila velká halda zkažených mandlových tyčinek Almond Joy a její dvořané vytvářeli soustředné kruhy kolem cípů jejího vyšívaného brokátového roucha. Vypadala sice dost šíleně a posedle, hystericky koulela očima, ale na hnízdě z pracně spletených vlasů jí trůnila korunka nebo snad diadém s perlami. Dvořané se jí klaněli u nohou, ale jí padly zraky na Archera a mě a malátný úsměv okamžitě zmizel.
Když se naše procesí přiblížilo, Archer se naklonil ke mně. Tričko koupené na koncertě Ramones měl smradlavé potem. Špitl mi:"Kateřina Medicejská..."
Kdybyste mého otce požádali o radu, řekl by vám: "Úspěšným komikem se člověk stane tak, že nepřestane žvanit, dokud neuslyší, jak se někdo směje." Čímž myslel: Vytrvejte. Čímž myslel: buďte vytrvalí. Rozesmějte alespoň jednoho. Pak jej a jeho smích použijte jako páku k získání dalšího smíchu. Jakmile pár lidí usoudí, že jste vtipní, začne si totéž myslet stále víc lidí.
Hitlerův maličký knírek mám bezpečně uložený v kapse sportovní sukně a naslouchám Archerovým radám.
"Někde byla něco jako královna nebo tak," šeptá.
Ve Francii, za renesance, doplním. Byla chotí Jindřicha II. a zemřela v roce 1589. Do plamenů pekelných byla navěky uvržena nejspíš proto, že vyprovokovala masakr známý jako bartolomějská noc, při kterém davy v Paříži povraždily třicet tisíc hugenotů. Blížíme se pořád víc a královniny oči se upřou na mě. Snad vycítila mou nově získanou moc a to, že jsem hladová získat si jí ještě víc. Stejně jako hraběnka Báthoryová se úporně snažila zůstat navěky mladistvou kráskou, Kateřina Medicejská je podle všeho přehnaně fixovaná na nadřazené postavení, které získala už zrodem.
Archer se zastavil a mě nechal postupovat dál, každý krok teď krátí vzdálenost mezi mnou a mou novou protivnicí. Archer zůstal v bezpečné vzdálenosti vzadu a křikl na mě: "Do toho, Madison. Dej jí přes tu urozenou tlamu..."
Uznávám, že můj čelní útok asi působil poněkud neotesaně a dětinsky, protože jsem nejdřív vychrlila spostu nadávek jako někde na pískovišti, "Zhebni, ty ksichte smradlavá, ty trapná usoplená makarónská nádhero...", a až pak jsem fyzicky svrhla Kateřinu Medicejskou z jejího tyčinkového trůnu a zasypala jí deštěm kopanců, škrábanců, začala jsem jí tahat za vlasy a zběsile lechtat a surově štípat. Ale i přes ten výron pískovišťového barbarství se mi povedlo Její Veličenstvo shodit tváří na zem, takže se trochu nažrala hlíny. Pak už i moje skromná tělesná hmotnost zacílená do ohbí lokte zarytého mezi lopatky stačila k tomu, abych přiměla Její královské Kateřinstvo skučet a na povel slibovat" Sí, sí, jsem Usoplená slečna di Usoplini, jsem Opruda MacOprudová a smrdím jako kočičí chcanky..." Samozřejmě, že ani Kateřina ani nikdo z jejích dvorských parazitů nerozuměl jedinému slovu z toho, co opakovala, ale Archerovi její vynucený projev připadal ohromně komický, takže propukl ve vysloveně vulkanickou erupci řehotu.
V pekle je nuda. Přinejmenším do chvíle, než se vydáte na pekelnou road movie.
Madison Spencerová, třináctiletá tlustá dívka s nulovým sebevědomím, se ocitne v pekle. Prý za kouření marihuany. Probudí se ve špinavé kleci, kolem jsou ve stejným klecích blonďatá barbie Babeta, Patterson, hráč amerického fotbalu s číslem 54 na dresu, pak Leonard, typický nerd a Archer, punker s modrým čírem a v tričku Ramones, který v pekle skončil (prý) proto, že ukradl balík plenek v supermarketu. Panuje vcelku nuda, přinejmenším do chvíle, kdy Archer vytáhne spínací špendlík z nosu a odemkne jím klece svých sousedů. Začíná prapodivná a absurdní road movie peklem, plným podivných míst... . Společně s Madison a jejími přáteli (?) putujeme směrem k hlavnímu
městu pekelné říše kolem Lupové pouště, kolem Oceánu promarněného
spermatu, kam stéká všechen ejakulát, který přišel vniveč při
masturbaci a jehož hladina začala peklo s nástupem videa a internetu
ohrožovat - porno je pro peklo tím, čím je globální oteplování světu
pozemskému...
Ale pojďme s Madison, Archerem, Leonardem, Pattersonem a barbie
Babetou dál - jdou kolem Bažiny potratů částečným porodem, přes Velké
střepové pláně, plahočí se hromadami ostřihaných nehtů, odpočívají u
Hmyzího moře, potkávají pitoreskní Háj amputovaných rukou.
Chuck Palahniuk v Prokletí chrlí jeden nápad za druhým. Vypočítává, kdo všechno a za jak nicotné prohřešky konší v pekle, prozrazuje, že telemarketing k nám nepřichází z pozemských call center, ale z pekla (i Madison během čekání na to, jak dopadne její odvolání, zda patří skutečně do pekla, pracuje jako operátorka v call centru). Stejně tak veškerá internetová pornografie je dílem pekla. Palahniukovo peklo má i svérázné mučení odsouzenců k věčnému zatracení - musí se stále dokola dívat na hollywoodský trhák Anglický pacient. A když je třeba přitáhnout šrouby, vystřídá Anglického pacienta Piano!
Prokletí nemá příběh. Nepotřebuje ho.
Prokletí je skvělé pro toho, kdo ví, co od Chucka Palahniuka očekávat. Pro čtenáře, který k jeho knihám přistupuje jako k běžné beletrii, která vypráví příběh, bude Prokletí napoprvé stravitelnější o něco hůř. Prokletí příběh nevypráví. Ano, Madison se postupně z (pozemského) ušlápnutého děvčete stává vůdcovským typem, když vyvolá v pekle malé povstání proti tamním pořádkům. Z nuly se stává hvězda. Ale příběh, který by dlouho utkvěl v hlavě, to nedá. Prokletí je sbírka vtipných a absurdních gagů, kterými autor nechává čtenáře i sám sebe volně unášet. Na příběh zapomíná. A ono to kupodivu nevadí. Čtenář je natolik zaujat světem Palahniukovy obrazotvornosti, že mu absenci příběhu docela rád promine.
K čemu Palahniukovo Prokletí přirovnat? Palahniuk experimentuje. Rád a často. Nevyhýbá se sci-fi (ač není rozený zástupce žánru), umí horor, dovede knihu povídek, provázaných navzájem postavami a příběhy. Prokletí je Palahniukova odpověď na poetiku South Parku, kresleného seriálu, který je určen každému, jen ne dětem. Stejně jako každá epizoda South Parku i každá kapitola Prokletí útočí na konkrétní společenský nešvar (ano, vím, je to buzzword par excellance) - v celkovém vyznění Palahniuk plive do usměvavých tváří pokrytců, kteří agitují proti globálnímu oteplení a pak létají za nákupy do Paříže soukromým tryskáčem, vlastní dceru (ano, řeč je o Madison) postaví na vedlejší kolej a budují si veřejný obraz laskavých rodičů tím, že adoptují sirotky z rozvojových zemí. A vůbec, kážou vodu a nalévají se vínem. Značkovým a archívním. A čím dražším, tím líp...
Prokletí doporučuji. Je to výborná kniha.
Jiří Pavlovský, autor doslovu k českému vydání Prokletí o knize říká, že jde o Slepičí duši pro vypuštěnou duši. Nenazval bych to lépe. Prokletí, knihu, kde výrazně převážila autorská invence nad potřebou vyprávět příběh,
doporučuji, dávám 9/10!
Prokletí Chucka Palahniuka vychází v dubnu v Odeonu, jsem velmi rád, že jsem si knihu mohl přečíst ještě před vydáním.
