Kdo ví, jestli by Felix Baumgartner a Joseph Kittinger skočili
ze stratosféry, kdyby věděli to, co R. J. Pineiro – že totiž není úplně tak
podstatné, odkud se vydáte po hlavě dolů, ale kde vás to vyplivne. Ono se totiž
může stát, že skončíte v jiné dimenzi. Jako Jack Taylor.
Ale popořadě.
V NASA vrcholí přípravy na první skok člověka z termosféry.
Když se den před akcí přihlásí armáda, která výzkum financuje, že mají být
změněny parametry sestupové dráhy, začínají hlavní hrdinové tušit, že tu někdo
hraje betla. Jenže – vedoucí projektu Pete, konstruktérka Angela a Jack, její
manžel, nestrávili na projektu několik let života proto, aby teď přišel nějaký
generál Hastings a rozkazoval, jak to bude. Změnu sestupu nastaví jen naoko, a když
Jack vystoupá až ke Kármánově linii a skočí, padá po původní trajektorii.
Bylo to správné rozhodnutí? Jak Jackův pád zrychluje, vidí kolem sebe podivnou
fialovou záři. Ale ze Země hlásí, že oni na kamerách nic nevidí. A pak najednou
nevidí ani Jacka. Je pryč. Pro ně pryč. Ve své realitě stále padá, aby nakonec
přistál na místě dopadu. Přesně podle plánu.
Jenže nikdo jej nevítá. Žádná média. Žádní kolegové z NASA.
Nikdo. Ani ten otravný Hastings tady není. Nakonec si Jack musí stopnout
náklaďák, aby se vůbec dostal domů. Něco je prostě špatně. Jak to, že na
značkách kolem silnic jsou kilometry místo mílí? A jak to, že podle řidiče je
Kuba „faktickej ráj pro dovolenou a svobodnej ostrov“, když tam vládne Castro?
Největší šok čeká na Jacka doma. Zaklepe, a když mu Angela
otevře, nevěří svým očím. Ještě před pár hodinami měla krátké tmavé vlasy. Teď
je blondýna. Když řekne „Ty nemůžeš být Jack, Jack zemřel před pěti lety v Afghánistánu…“ Jack definitivně pochopí, že se něco sakra
podělalo...
Za přečtení Pád stojí
R. J. Pineiro má za sebou hodně knížek, Pád je už sedmnáctou.
Moc rád ji doporučím. Jde o román, který mi způsobem vyprávění připomíná
nejlepší kousky Jamese Rollinse nebo Douglase Prestona a Lincolna Childa. Poctivá
akční jízda, kterou si tady navíc dopřejete dvakrát, protože se odehrává ve
dvou dimenzích.
V obou má přitom Jack kolem sebe stejné lidi, jenže ti se
v každé z realit chovají trošku jinak. A pak je tady generál
Hastings, který chce Jacka a… ne, to už vám prozrazovat nebudu. Připravil bych vás
o čtenářský zážitek ;)
Můj verdikt? Pád je výborné výplňové čtivo. Stejně jako
severské detektivky, akční fantastika a další žánry, které mají za úkol
pobavit, zahnat nudu a zkrátit dlouhou chvíli. Za přečtení stojí. To je bez
debaty.
Evropou "obchází strašidlo koňského masa", dav šílí, lidé bezmocně dáví do záchodu nedělní oběd, který pozřeli na Zličíně ve švédském molochu s takzvaným nábytkem, ti útlocitnější píší dopisy na rozloučenou a proklínají okamžik, kdy je poprvé napadlo pozřít nevinně vypadají masové kuličky "Ikea vaří za vás".
Ale dost hloupostí a tupých vtipů o "koninách". Odteď o koních jen vážně. A s respektem. Stejně jako o mladých mužích, kteří je milují s takovou vervou, že jim ženy závidí. Tenkrát i dneska. Třeba koním hrdinů antiwesternů Cormaca McCarthyho. Jeden z nich, nazvaný Všichni krásní koně, vyšel před několika dny v dotisku. Shodou okolností jsem jej před stejnýma několika dny poněkolikáté dočetl.
Všichni krásní koně jsou nádherná kniha a McCarthy, který se tři desítky let pohyboval v prostředních patrech americké literatury se právě jí dostal mezi spisovatelskou elitu, když za ni v roce 1992 získal Národní knižní cenu.
Všichni krásní koně jsou románem iniciačním. Odehrávají se v padesátých letech, v době, kdy se Amerikou proháněl rebel bez příčiny James Dean a na prahu kariéry stál Elvis, řečený Pelvis. Dva šestnáctiletí kluci z malého města v Texasu se rozhodnou utéct z domova a vydají se na koních za dobrodružstvím do Mexika. Jedou za dobrodružstvím, aby nechtěně našli dospělost.
Ti, kdo znají McCarthyho z postapokalyptické Cesty nebo drsné filmové detektivky bratří Coenů Tahle země není pro starý, budou asi překvapeni, jak autor dokázal přehodit výhybku a napsat román zcela jiný než byl předchozí Krvavý poledník, kniha krvavá nejen názvem.
Prozrazovat děj Všech krásných koní nebudu, nechci psát ani recenzi. Berte tenhle článek pouze jako připomenutí nového vydání nádherné knihy, kterou doporučuji si přečíst.
Dnes zemřel Ray Bradbury. Jsou toho plná média, hromadně se R.I.P.uje, nicméně, obávám se, že mnozí kondolující jdou tak trochu s davem, aby nemuseli přiznat, že žádného "Brambury" neznali nebo že pro ně byl filozofující básník sci-fi jako autor, jenž se proslavil v padesátých letech 20. století, mrtvý už dávno. A ejhle, on umřel až dneska. Jaké to překvapení. Omluvou budiž literárním nedoukům to, že jen málokdo se dožije 91 let.
451 stupňů Fahrenheita. Bible novodobých Koniášů
Guy Montag má svoji práci rád. Živí se jako požárník. Tady odbočka - není to požárník ve smyslu socialistického požárníka, který nahradil prvorepublikového hasiče, Guy Montag je skutečný požárník: požáry zakládá. Pálí knihy, pálí knihovny, pálí celé domy. Občas se stane, že majitelé se nechtějí svých tištěných pokladů vzdát. I oni tedy skončí v plamenech. Vše přitom svým ostřížím (mechanickým) okem hlídá robotický Ohař. Vyčenichá každou knihu. A umí bleskurychle zabít.
Pálit knihy. Pro Guye je to božské. Je to rozkoš. Je to pro něj víc, než se milovat s Mildred (jeho žena), která přes den žije se svojí Rodinkou u telestěny a v noci spí spánkem člověka, umrtveného hypnotiky. Pak ale Guy po cestě ze služby potká Clarissu, mladou dívku, jejíž rodina se přistěhovala do sousedství.
"Je mi sedmnáct a jsem cvok," řekla."Můj strýček říká, že to jde jedno s druhým. Prý, když se tě lidi budou ptát, kolik ti je, pověz jim, že sedmnáct a že jsi cvok. Že se takhle v noci pěkně jde? Já ráda čichám k věcem a dívám se na ně a někdy zůstanu vzhůru a prochodím celou noc a dívám se na východ slunce."
Šli dál a opět mlčeli, až konečně řekla zamyšleně: "Víte, že se vás vůbec nebojím?"
Překvapilo ho to. "Proč byste se měla bát"?
"Tolik lidí se vás bojí. Myslím vás, požárníků. Ale vy jste vlastně docela normální člověk..."
Spatřil v jejích očích sebe sama, uzavřeného ve dvou zářících kapkách průzračné tekutiny, sama sebe, černého a uzavřeného, jemně do všech podrobností, s rýhou kolem úst, se vším všudy, jako by její oči byly dva zázračné kousky jantaru a mohli ho oblít a nedotčeného uchovat...
"Mohu se vás na něco zeptat? Jak dlouho jste u požárníků?"
"Od dvaceti. Už deset let."
"A přečtete si někdy některou z těch knih, které pálíte?"
Zasmál se. "To je protizákonné!"
"Ano, máte pravdu."
"Je to pěkná práce. V pondělí spálit Millayovou, ve středu Whitmana, v pátek Faulknera, spálit je na popel a potom spálit ten popel. To je naše oficiální stanovisko."
Šli dále a dívka řekla: "Je to pravda, že kdysi dávno požárníci požáry hasili, místo aby je zakládali?"
"Ne, domy byly samozřejmě odkjakživa ohnivzdorné."
"To je divné. Jednou jsem slyšela, že před dávnými časy hořívaly domy nešťastnou náhodou a že lidi volali požárníky, aby plameny uhasili."
Zasmál se.
Prudce k němu otočila hlavu: "Proč se smějete?"
"Já nevím." Znovu se rozesmál a pak se zarazil. "Proč se ptáte?"
Clarissa má další a další otázky. Víte, že ráno je tráva pokryta rosou? Guy už tohle dávno zapomněl. Jste šťastný? Šťastný? Takový nesmysl!
Guy přijde domů. Nad hlavou mu zaburácí bombardéry, válka je na spadnutí. Otevře dveře do ložnice a najde Mildred. Předávkovala se. Pokusila se o sebevraždu. Na co se ho Clarissa ptala? Jestli je šťastný?
Od toho večera začne Guy Montag o své práci pochybovat. Pak při jedné akci, kdy se stane svědkem toho, jak vrásčitá stařena raději zemře v plamenech, než by se vzdala svých knih, několik výtisků zachrání. Vede mu ruku zvědavost nebo něco jiného? Schová knihy doma, do práce vzkáže, že je nemocný.
Velitel jeho nemoc prohlédne, přijde za ním a slíbí beztrestnost, když Guy knihy do jednoho dne spálí. Guy poslechne, ale jen zčásti, spálí pouze jednu. Pak ho někdo udá (dozví se, že Mildred), za trest je přinucen spálit vlastní dům. Knihy ale musí zachránit stůj co stůj! Když se mu do cesty postaví velitel, zabije to a vydává se na útěk...před Ohařem a vlastní minulostí.
Vyústění Bradburyho novely je ryze humanistické. Guy Montag se dostává do společenství vzdělanců, kteří pro budoucnost zachovávají knihy poněkud netradičním způsobem - učí se je nazpaměť. Jeho noví přátelé o sobě říkají, že nejsou nic víc, než obaly knih. Je jich hodně, žijí roztroušeně, především na venkově, kam moc centrální vlády dosáhne méně než na obyvatele měst.
" ... nejsme nic víc než ochranné obaly knih, jinak nemáme význam. Někteří z nás bydlí v malých městech. První kapitola Thoreaueova Waldenu v Green River, druhá kapitola ve Willow Farm, v Maine. A v Marylandu je dokonce vesnička -má jen dvacet sedm obyvatel, té se nikdy žádná bomba nedotkne - a tam bydlí sebrané spisy člověka jménem Bertrand Russel. Vyberte si takové město a odpočítejte stránky, tolik a tolik stránek na osobu. A až bude po válce, pak jednou, dřív nebo později, mohou být knihy napsány znovu. Povoláme lidi, jednoho po druhém, aby přednesli, co znají, dáme to dohromady a vysázíme, aby se to zachovalo až do příchodu nějaké jiné doby temna, kdy budeme možná muset začít s celou tou zatracenou záležitostí znova od začátku..."
Proč číst Bradburyho? Má hlavu. A patu
Všem, kdo si chtějí dílo Raye Bradburyho připomenout, bych určitě 451 stupňů Fahrenheita doporučil ještě dneska večer otevřít. Novela je útlá, nádherně se čte, do půlnoci je hotovo. Těm, kdo se o "nějakém" Bradburym dočetli až dneska (třeba "zajímavost", že neuměl zašroubovat žárovku), ji doporučuji také. Ray Bradbury, básník sci-fi, který o sobě říkal, že sci-fi vlastně nepíše, má to, co mnoha dnešním rychlokvaškám schází - hlavu a patu.
Kdo ví, jakou přezdívku by John Lydon dostal, kdyby neměl zkažené zuby. Zkouším si to představit. Svět by přišel o Johnnyho Rottena. A možná i o Sex Pistols. Bůh by nemusel ochraňovat královnu a její "fašistickej" režim, generace punkerů (v letech 1988-91 jsem se k nim, coby černá ovce soběslavského gymnázia, hrdě hlásil) by přišly o svoje "nóó fjúče fó yú..." a jezdily by tak maximálně s Biafrou na prázdniny do Kambodže.
Ale John Lydon se o svoje zuby staral natolik špatně, že se z něj nakonec Honza Zkaženej stal. O jeho životě toho bylo jistě řečeno, napsáno, natočeno dost, ale proč si ikonu punk scény nepřipomenout znovu? Tohle si asi řekli u Maťů, když chystali k vydání knihu Rotten / Nechcem tu žádný Iry, žádný černý a žádný psy, autobiografii Johna Lydona alias Johhnyho Rottena a můj první velký červnový tip.
John Lydon: Rotten / Nechcem tu žádný Iry, žádný černý a žádný psy
(oficiální text nakladatele) Autobiografie Johnnyho Rottena (vlastním jménem John Lydon) popisuje,
jak se z původně nesmělého až zakřinutého kluka vyrůstajícího v chudém
prostředí londýnské pracující třídy stala v hudebním světě respektovaná
osobnost a ikona britské punkové scény 70. let. Sex Pistols, ve kterých
zpíval, vydali jedinou řadovou desku, ale i tak se řadí mezi
nejkontroverznější a nejvlivnější kapely rockové historie. A nutno
podotknout, že Johnny Rotten na tom měl (především svými buřičskými
texty) opravdu lví podíl.
Kromě vzpomínek samotného aktéra obsahuje kniha řadu postřehů
nejrůznějších lidí, kteří měli se Sex Pistols co dočinění, za všechny
jmenujme alespoň hudebníky Billyho Idola nebo filmaře Juliena Templa.
Mnohými komentáři přispěli i ostatní žijící členové kapely, ovšem až na
baskytaristu Glena Matlocka, který Rottenovi prostě nepadl do oka.
Nemalý prostor je věnován i manažerovi Sex Pistols, Malcolmovi
McLarenovi, kterému Rotten rovněž nemůže přijít na jméno. Situace
dokonce dospěla tak daleko, že se s ním Johnny Rotten dlouhá léta
(úspěšně) soudil.
Text knihy je doplněn množstvím fotografií, z nichž některé nebyly do
vydání knihy nikdy předtím publikovány.
Nemálo příznivců punku jistě překvapí, že Johnny Rotten ve své biografii
nevystupuje jen jako rebel a ortodoxní punkáč, ale i jako upřímný,
citlivý a vnímavý člověk, který se nestydí říct, co si myslí. Škoda, že
takových lidí není na světě víc.
Knihu vydává nakladatelství Maťa 14. června 2012, stát bude 398 Kč
Jaké to bude, až se zastaví svět? To prozradí Věk zázraků
Kdybychom žili na Merkuru, asi by nám nepřišlo divné, že jeden den trvá 56 pozemských. Na Merkuru naštěstí nežijeme (oč delší by tam byly dny, o to rychleji by ubíhaly roky - merkurský rok má jen málo přes 80 pozemských dní), Karen Thompson-Walkerová má tedy možnost fascinovat nás svým pohledem na svět, ve kterém se rotace Země zpomaluje a civilizace, kterou jsme dosud znali, se začne měnit k nepoznání. Tedy svým. Na svět, který umírá, se dívá očima jedenáctileté dívenky...
Osobně se na tuhle knížku těším. Za české vydání dík, určitě to bylo drahé.
Karen Thompson-Walkerová: Věk zázraků
(oficiální text nakladatele) Téma románu je pozoruhodně aktuální ve světle událostí, které se odehrály v Japonsku. Nyní víme, že mohutné zemětřesení, jež zemí otřáslo 11. března 2011, posunulo planetu o několik palců z její osy, čímž se pozemský den o zlomek sekundy zkrátil.
V románu Věk zázraků, vyprávěném hlasem jedenáctileté kalifornské dívky Julie, otřese planetou zemětřesení, které však způsobí opačný efekt.
Rotace Země se zpomaluje a dny se dlouží, zprvu o šest minut, pak o dvanáct, potom o čtyřiadvacet.
Když se tento jev – známý jako „zpomalování“ – ustálí, dny se prodlužují na osmačtyřicet hodin, gravitace slábne, ptáci přestávají létat a astronauti se ocitají bez pomoci daleko od Země.
Věk zázraků vychází 21. června 2012 v nakladatelství Jota.
Nechoď do postele s cigaretou či se zapálenou svíčkou.
Nelez na střechu, jsi-li opilý - zvlášť v noci.
Opláchni plachetky z lisu hned týž den, kdy se používaly.
Vyjmi rotační síto ze stroje hned, jak skončíš s lisováním, a opláchni ho čistě hadicí DŘÍV, NEŽ NA NĚM DRŤ ZASCHNE!
Nenos s sebou na střechu žádné láhve.
I když je ti horko (nebo jsi opilý), nechoď spát do chladírenského skladu.
Seznam věcí, které potřebuješ nakoupit, odevzdej předákovi před sedmou hodinou ráno.
Na střeše by se nemělo zdržovat víc než šest lidí současně.
Dva Oscaři (a celkem sedm nominací). Autor scénáře John Irving. V hlavní roli skvělý (budoucí) Pavoučí muž Tobey Maguire. V dalších rolích neméně skvělí Michael Caine, Delroy Lindo, Charlize Theron či Erykah Badu.
Filmová Pravidla moštárny jsou stejně dobrá jako ta knižní. Vidíme to stejnýma očima?
Robert Fulghum je úžasný autor. Zítra, 4. června, mu bude 75 let. První knížku vydal až po padesátce. Knihy Roberta Fulghuma jsou knihy, které mohou vypadat obyčejně. Vyprávějí obyčejné příběhy. Obyčejné příběhy obyčejných lidí. Neteče v nich krev, ani se v nich nestřílí.
Přesto (nebo právě proto) se už víc než tři desítky let prodávají a čtou po celém světě – prodejní statistiky říkají, že některou z knih Roberta Fulghuma koupilo minimálně 16 milionů čtenářů ve 27 jazycích a 105 zemích světa.
Přitom Robert Fulghum spisovatelem vlastně ani být nechtěl. Jak sám říká, byl a je vždy šťastný v tom, co právě dělal či dělá. Chtěl bych, aby jeho filozofie byla i mojí. Chtěl bych se jí naučit. Zatím je to z mojí strany hodně polovičaté. Je v tom hodně strachu a hodně křeče. Jsem nesmělý, ale léčím se. A učím se. Pravdě o tom, co je život. Stejně jako hrdinové ve Fulghumových knížkách. Třeba v té první a nejslavnější. Mimochodem, život je velmi jednoduchý. A může být krásný. Držte mi palce. Já je budu držet zase vám!
VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:
O všechno se rozděl. Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
Nepřestávej žasnout.
Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou. My také.
A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.
Všechno, co potřebujete znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život.
Vyberte si kterékoliv z těch pravidel a řekněte to složitými dospělými výrazy a vztáhněte si na to svůj život v rodině nebo práci, na svou vládu nebo svůj svět a uvidíte, že to platí, je to jasné a sedí to. A představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni – na celém světě – každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vždycky vracet věci nazpátek a uklízet po sobě.
A stále ještě platí – bez ohledu na to, kolik vám je let -, že když vyrazíte do světa, nejlepší je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.
-->
Když hledal Cormac McCarthy na začátku šedesátých let nakladatele pro svůj debut, oslovil Random House. Jednoduše prý proto, že "to bylo jediné nakladatelství, které znal a o kterém do té doby slyšel". Možná to tak bylo (sám si myslím, že spíš ne a McCarthy si se svými životopisci hraje a tak trochu fabuluje), pravdou nicméně je, že si rukopis románu The Orchand Keeper našel cestu k Albertu Erskinovi, který v Random House redaktorsky spravoval dílo velikána americké literatury Williama Faulknera.
Strážce sadu vyšel, chvíli se prodával, pak čtenářsky zapadl. Stejně jako další McCarthyho knihy. Kritika McCarthyho hodnotila kladně, čtenáři si k němu cestu ale nenašli. Možná příliš otevřeného násilí, krve, obraz Ameriky, kterou Američané prostě nechtěli vidět - kdo by si chtěl o svých předcích číst jako o vrazích, kteří si brali zem, které jim nepatřila? Čtení o pionýrech, kteří posouvají výspu civilizace dál a dál, je mnohem příjemnější. Mnohem méně kontroverznější. Nebolí. Neotevírá oči.
Cormaca McCarthyho potkal osud mnoha literátů. Kritici a vykladači díla pochvalně mručeli, čtenářů měl ale pomálu. Jeho knihy se prodávaly, aby končily v domácích knihovničkách. Někde vzadu, zaprášené a zapomenuté. McCarthy dostával granty, literární ceny a psal. Ale McCarthy se nedal. Tušil, že jeho čas ještě přijde.
A přišel. V roce 1985 vydal McCarthy Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě (Blood Meridian, Or the Evening Redness in the West). V anketě New York Times o nejlepší americký román posledních 25 let se umístil na třetím místě. První byla Milovaná Toni Morrisonové, druhé Podsvětí Dona DeLilla.
Cesta k všeobecnému přijetí (ke čtenářskému úspěchu) byla pootevřena, i když zpočátku to Krvavý poledník opět neměl u čtenářů lehké. Ale přišel obrat. Američané byli pionýrských legend namlsáni, doba si žádala drsné pohledy do historie vlastního národa. I když... jsou vlastně Američané národ? S určitostí se dá říci pouze to, že by být chtěli. Krvavý poledník se během pár let stal nejproslulejším autorovým dílem. Když pak přišla na začátku devadesátých let McCarthyho hraniční trilogie (Všichni krásní koně, Hranice, Města na planině), bylo to definitivní potvrzení čtenářského přijetí díla "šíleného" vykladače americké historie.
Krvavý poledník. A taky zvrácený.
Krvavý poledník byl mým prvním seznámením s tvorbou McCarthyho. Byla to sice náhoda, ale vybral jsem napoprvé to nejkrvavější, co jsem kdy o dobývání amerického Západu četl. Glatonův gang na texasko-mexických hranicích v letech 1849-1850, bezejmenný "kluk", který nakonec také jako bezejmenný zemře. Obrovitý Soudce, který rád vraždí holýma rukama. Krvavé vyvražďování Indiánů a jejich ještě krvavější odplata. A také skvělá vyprávěcí technika, výrazný jazyk, parádní překlad, naturalismus až nadoraz. Krvavý poledník mě k McCarthymu přivedl. A já od něj už nikdy neodešel.
Další autorova díla? Už jen krátce. Znáte je i jako filmové adaptace. Cesta-kniha - silná a oceněna Pulitzerovou cenou (což z pohledu čtenáře nemusí samozřejmě znamenat nic víc, než se kdosi dobře vyspal a kdosi jiný ne). Cesta-film - nedoporučuji, ztráta času. Za zmínku stojí fakt, že hudbu k filmu napsal Nick Cave. Tahle země není pro starý - kniha je lepší, ale film, film určitě nepropásněte! Takhle ho třeba viděl František Fuka v roce 2008 (pro ty, kdo nechtějí klikat, dal filmu 100%. Stejná procenta dávám já knížce.). Režie bratří Coenů, čtyři Oscaři.
Další knihy už nebudu jmenovat, určitě si je dokážete najít sami. Přejdu k novince.
Strážce sadu. Novinku Cormaca McCarthyho vyjde 27. června 2012
(oficiální text nakladatele) Dospívající John Wesley Rattner se spřátelí s pašerákem alkoholu Marionem Sylderem. Dva mladíky však pojí i hlubší zákeřné tajemství, které zná jen stoický patriarcha Arthur Ownby – vytrvalý strážce mrtvého těla bezejmenného cizince. Nad dávnověkou říší hlubokých lesů, divokých zvířat a neklidných duchů se nepozorovaně vznáší smrtelná hrozba průmyslového pokroku a civilizace. Lze se jim vůbec vzepřít a nebýt přitom rozdrcen? Baladický bildungsroman v nejlepší faulknerovské tradici o pokoře, vzdoru, pomíjivosti a krásné snaze učinit své bytí skutečnějším.
McCarthy za příběh chlapce a pašeráka, kterého k chlapci váže poněkud problematický vztah (hodně problematický), za román, jeho děj se odehrává v uzavřené komunitě v meziválečné Tennessee, obdržel v roce vydání William Faulkner Foundation Award.
Strážce sadu vydává 27. června 2012 Argo v překladu Jiřího Hrubého. Pro autorovi fanoušky nezbytnost, pro ostatní čtenáře - taky. Já si určitě Strážce sadu ujít nenechám.
Ještě místo závěru. Z díla McCarthyho zbývá česky po Strážci sadu vydat už jen autobiograficky laděný experiment Suttree. Vyjde patrně letos nebo v příštím roce. Jak jinak, v nakladatelství Argo.
Nejsem již nijak spjat s Euromedia Group, ale jejich aktivity sleduji. Dneska jsem narazil (a byl jsem tak trochu překvapen) na jejich e-shopu na čtečku eWooky. Jedná se o první českou dotykovou čtečku s elektronickým displejem. Alespoň to říkají informace u samotného produktu. Na trh by měla přijít 15. června 2012.
Na Wooky funguje vícero českých i slovenských obchodů - domovský rajknih.cz a rajknih.sk, ebux.cz i jeho sesterský ibux.sk, na platformě wooky prodávají e-knihy neoluxor.cz, arara.cz nebo slovenská gorila.sk.
Obchody jsou nezávislé, ale jen do určité míry. Detaily z pozadí vynášet nebudu, bylo by to neprofesionální a hloupé.
Co eWooky je a co bude umět?
první česká dotyková čtečka s displejem s technologií elektronického inkoustu
propojená se všemi obchody platformy Wooky
prostřednictvím Wi-Fi
umožňuje rychlý a komfortní přístup ke knihám z více uživatelských účtů najednou
plně lokalizovaná do češtiny i slovenštiny
díky úžasnému 6’’ dotykovému displeji ideální na čtení za každého počasí
s tlačítky pro ještě jednodušší listování v knize
rychlý přístup ke svým knihám jediným kliknutím
vydrží až 10 000 otočení stran
4 GB interní paměti je možné lehce rozšířit až o 32 GB
Wooky svoji e-inkovou čtečku představuje dále takto:
eWooky čtečka je ideální společník na doma, do školy
i na cesty. eWooky můžete ovládat v češtině i slovenštině. Najdete
v ní tisíce eknih na dosah jediného kliknutí. Technologie elektronického
inkoustu umožní čtení jako ze skutečného papíru. Pohodlně tak můžete
číst za každého počasí i na přímém sluníčku! Váží jen 260 g a
i díky 6” displeji se vejde do každého batohu, kabelky či kapsy. Vaše
oblíbené knihy, noviny ale i vlastní dokumenty tak můžete mít
stále s sebou.
Čtečka eWooky je vybavená 6" dotykovým displejem s rozlišením 600×800
pixelů a připojením na internet prostřednictvím Wi-Fi. Čtečku můžete
použít též jako mp3 přehrávač po dobu čtení, na prohlížení
fotografií nebo surfování na internetu.
Mezi výhody zařízení dále patří i výdrž baterie na otočení
až 10 000 stran a 4 GB paměť
s možností rozšíření až o 32 GB přes SD kartu, což bohatě stačí
na plnou “eknihovnu“.
Čtečka podporuje eknihy ve formátu Wooky a formátu epub, do knihovny si
též můžete jednoduše nahrát vlastní dokumenty ve formátech txt, html,
doc nebo rtf.
Čtečka eWooky bude stát vcelku přijatelných 3190 Kč. Pokud bude umět to, co slibuje - tedy podporu nejen Wooky formátu, ale umožní i nahrávání a čtení epubů a textových dokumentů standardních "office" formátů, může to být poměrně úspěšný pokus o převrat na trhu e-knih.
Teď už jen zbývá přesvědčit majitele dalších typů čteček (povětšinou Kindle), aby svůj přístroj odložili a přešli na eWooky. Já se přesvědčit nenechám. Asi nebudu sám.
Na druhou stranu. Těch, koho eWooky může (především) cenou oslovit a osloví, bude určitě mnoho.
Douglas Adams. Jeho Stopařův průvodce po Galaxii se proslavil jako jediná trilogie v pěti dílech a filozofický epos, který si v ničem nezadá s Kantem a, nebojme se to říct, s Mojžíšem, neb stejně jako Mojžíš i Stopař má pět knih. Jen krátký výtah tří nejdůležitějších myšlenek:
NEPROPADEJTE PANICE.
Odpověď na základní otázku Života je 42. Bohužel, otázka samotná známa není.
Základem všeho je ručník, nejlépe velký a z obchodního domu Marks and Spencer.
Sám Mistr o ručníku říká v Restaurantu na konci vesmíru toto:
Pokud jde o ručníky, Stopařův průvodce po Galaxii o nich říká hned několik věcí. Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu - můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Kakrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás - blbá jak tágo, ale značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý.
Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou ‘ztratil’. Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou galaxii, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat. Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slangu. Lze například říct: ‘Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník.’ (sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer, frúd = opravdu děsně správný frajer).
Ručníkový den (anglicky Towel Day) je právě dnes - 25. května. Je oslavou Stopařova průvodce i oslavou Douglase Adamse.Poprvé se konal v roce 2001, dva týdny po Adamsově smrti. V posledních letech se koná pravidelně i v Česku, takže honem, "oblečte" si ručník a do ulic. Nejlépe stopovat:)
Himmlers Hirn heißt Heydrich. Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich. O postavení bývalého námořníka v hierarchii SS to říká vše. Snad i proto mohl mít pocit, že je nezranitelný.
Onoho květnového dne (bylo slunečno, nebe bez mráčku) cestoval říšský protektor Čech a Moravy svým otevřeným vozem Mercedes ze zámečku v Panenských Břežanech, který si vybral za své protektorátní sídlo, do úřadu na Pražský Hrad.
V zatáčce nedaleko pražské Bulovky na něj zaútočili českoslovenští výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Heydrich po útoku, jako uvědomělý a hrdý esesman, začal Kubiše pronásledovat, ač byl těžce raněn a zlomené žebro mu roztrhlo slezinu. Nakonec 4. června 1942 v nemocnici Na Bulovce umírá. Operace Antropoid končí. Výsledek - vykonáno.
Osobou Reinharda Heydricha i atentátem se nechala inspirovat řada beletristických i populárně naučných knih. Dva nejznámější beletristické pokusy bych při příležitosti sedmdesátého výročí atentátu na "blonďatou bestii" připomněl.
Jiří Šulc: Dva proti Říši
Jiří Šulc zazářil na českém literárním nebi jako kometa. Napsal sice i další (historické) romány, ale laťku, kterou nasadil svým debutem Dva proti Říši, v němž beletristicky zpracoval atentát na Reinharda Heydricha a za který získal v roce 2007 Literární cenu Knižního klubu, podle mého názoru už nepřekonal.
Románové zpracování atentátu na Reinharda Heydricha. Popisuje scénu domácího odboje stejně jako exilovou vládu, výcvik parašutistů v Anglii, přípravu atentátu, okolnosti i situaci po něm. Nevyhýbá se líčení soukromého života hrdinů. Poskytuje realistický obraz o strukturách německé moci, zabývá se vyšetřovacími postupy gestapa.
Knihu Dva proti Říši vydalo nakladatelství Knižní klub v roce 2007.
Laurent Binet: HHhH
Poněkud zvláštní název (ano, je to zkratka věty Himmlers Hirn heißt Heydrich z úvodu článku) patří románu, jenž byl v roce 2010 ve Francii oceněn prestižní Goncourtovou cenou pro nejlepší debut. Laurent Binet vykresluje okolnosti "nejodvážnějšího protinacistického činu v dějinách druhé světové války".
Je květen 1942 a výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš se připravují na cíl
operace Antropoid: zabít Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského
protektora Protektorátu Čechy a Morava, "pražského kata" a "blonďatou
bestii". Druhého nejvyššího muže v hierarchii SS provází šeptem
pronášená tajemná zkratka HHhH: Himmlers Hirn heißt Heydrich - Himmlerův
mozek se jmenuje Heydrich. Ne nadarmo - Heydrich totiž patří k hlavním
organizátorům židovského holocaustu neboli Endlösungu... Strhující prvotina francouzského spisovatele Laurenta Bineta.
Pozor! Dotisk Binetovy knihy vyšel právě dnes (23. května). Poprvé vyšla kniha HHhH česky v roce 2010 a vydalo ji nakladatelství Argo.
Nejen duchovní potravou je člověk živ. I žaludek je potřeba řádně naplnit. Dneska doporučím tři kuchařské knihy, které momentálně hrají prim na pultech knihkupectví a na "homepage" těch internetových obchodů, které knihy chtějí nejen představovat, ale i prodávat.
Dita Pecháčková: Deník Dity P.
Dita Pecháčková je bývalou šéfredaktorkou časopisu Apetit (na tomto postu byla v letech 2005–2009), nyní šéfuje magazínu Albert v kuchyni, který vydává provozovatel sítě obchodů Albert a Hypernova.
Deník Dity P. je hodně netradiční kuchařkou, zaujme už svým pro kuchařku nepříliš typickým čtvercovým tvarem (24×28 cm), kvalitními fotografiemi z dílny Jiřího Turka a grafickou úpravou Zuzany Lednické z designového studia Najbrt. Kuchařka se velmi dobře prodává, má dobře zvládnutý marketing v sociálních sítích a na Internetu obecně, kde míří na své ovečky, tzv. scukaře a foodblogery:)
(oficiální text nakladatele) „Nemyslete si, že jsem bůhvíjaká kuchařka. Nejsem. Normálně to ke mně přišlo. A strašně mě to baví. Vaření, pečení, kuchařky, řeči o vaření a pak to jídlo!“ Tohle řekne Dita Pecháčková, která se nepřestává divit, když jí všichni nad talířem s jídlem, které uvařila, říkají: Ty jsi bohyně! Ze svých nejoblíbenějších jídel sestavila pozoruhodnou kuchařku a k tomu vypráví, jak to všechno s její láskou k jídlu a vaření bylo. A stále je.
Dita Pecháčková je podle mnohých česká Nigella Lawson.
Zdeněk Pohlreich: Šéf na grilu II.
Představovat Zdeňka Pohlreicha by bylo nošením do lesa. Pohlreich je fenomén, svoji image buduje precizně a pečlivě. Každý rok alespoň jeden pořad v televizi, každý rok alespoň jedna (lépe dvě) kniha. Jestliže Dita Pecháčková vaří a píše pro Ahold (Albert), Zdeněk Pohlreich je jedna ruka s Intersparem. Samozřejmě, myšleno dobře. Peníze nerostou na stromech a Pohlreich dokáže i v reklamě být vkusný.
Ve druhém Šéfovi na grilu pokračuje Zdeněk Pohlreich v práci, kterou začal v dílu prvním: (oficiální text nakladatele: Pokračování úspěšné knihy Šéf na grilu. Více jak 90 tipů na skvělé steaky, hamburgery, zeleninové saláty, ryby, dezerty, ale i koktejly. Poradíme vám jak připravit perfektní menu na vaši zahradní párty, na které budete „Šéfem“ právě „Vy“.
Pro zajímavost uvedu, že Zdeněk Pohlreich vydal letos v dubnu v nakladatelství Ikar knihu Vejce nebo slepice a na konec května chystá v nakladatelství Magazine novinku Šéf na smetaně. Pohlreicha bude v létě všude plno.
Opět pohled do světa - Zdeněk Pohlreich je podle mnohých český Gordon Ramsay.
Martin Škoda: Škoda nevařit
Martin vaří od svých devíti let. Ano, čtete dobře, od devíti. Jeho kuchařka je určena pro mladé, recepty nejsou složité. Jsou ale kreativní a zajímavé. A zcela určitě chutnají.
Řečeno slovy knihy: (oficiální text nakladatele): „Sedmnáctiletý kluk, který vaří už dobrých osm let, napsal kuchařku pro své vrstevníky, plnou skvělých receptů, hudby a cestováním za gastronomií. Každé jídlo, které je připraveno s ohledem na potřeby a možnosti mladých, je doprovázeno songem, který správně doladí atmosféru při i po vaření. Marty, jehož múzou je slavný Jamie Oliver, ale nevaří jen pro mladé – jeho originální jídla nadchnou všechny generace. Kuchařka Martina Škody je jedinečná nejen svým obsahem, ale také designem – o originální layout a vazbu, kterou se nepyšní žádná jiná česká kuchařka, se zasloužili dva mladí designéři Petr Bosák a Robert Jansa, kteří na svém kontě již mají řadu významných ocenění. Obrazy receptů fotil a aranžoval přímo autor, o portrétní fotografie se postarala Johana Pošová.“
Martin Škoda pochází ze Soběslavi. Z města, do kterého jsem se já v roce 2008 přestěhoval z Prahy. Martina jsem mezi sedmi tisíci obyvateli nikdy nepotkal, ale určitě bych ho nepřehlédl - Martin Škoda je totiž podle mnohých český Jamie Olivier:)
Knižní veletrh Svět knihy jsem zmiňoval včera. Dnes bych rád představil a doporučil druhý ročník knižního veletrhu, který s podtitulem "To nám nevyčtete" pořádá sdružení nezávislých nakladatelů na vltavské náplavce na Rašínově nábřeží. Kdy? V neděli 10. června 2012. Mediálním partnerem je rozhlasová stanice ČRo Radio Wave.
Pro koho je Knihex určen? Pro všechny, kdo mají rádi knihy. To především. A také pro ty, kdo hledají produkci menších a malých nakladatelství, ke které se jinak mohou obtížně dostat, protože "Babica ani Pohlreich to není a najdete to někde vzadu na polici...", jak by vám řekl běžný český knihkupec (trademark).
Letošní Knihex představí například nakladatelství dybbuk, Baobab, Fra, Lipník, časopis A2, z větších nakladatelů se Knihexu zúčastní Host či Labyrint. Celý program bude doplněn hudebními vystoupeními, děti i dospělí si budou také moci vyzkoušet svoji zručnost a naučit se něco nového při workshopech, pořádaných jednotlivými nakladateli - naučíte se knihvazačství, poznáte, jak se dělá sítotisk nebo knižní animace.
Pozor! Knihex není (pouze) pro knižní fajnšmekry, kteří opovrhují velkými komerčními akcemi (už zmíněný Svět knihy). Knihex je alternativa pro každého, kdo rád čte a kdo rád knihy kupuje. Nejlépe pod širým nebem.
Já na Knihex určitě dorazím a těším se, že se zase potkám s někým zajímavým, určitě se zastavím u stánku časopisu Lógr a dám si "levandulovou palačinku". Jsem také zvědavý, jestli budou veletržní slevy jako na Výstavišti a jestli nějaký velký knihkupec na náplavce zaparkuje s kamionem:)
Místo závěru? Doporučuji v neděli 10. června 2012 na Rašínovo nábřeží přijít. Vše podstatné můžete zatím sledovat na facebookovém profilu Knihexu.
Knižní veletrh Svět knihy dnes skončil. Bylo to velké, větší než loni, alespoň co jsem měl možnost vidět v pátek, kdy jsem s nejstarší dcerou pražské Výstaviště navštívil. Moje dojmy? Velká snaha nakladatelů, neúčast on-line knihkupců (až na ostravského dravce jménem Knihcentrum.cz, který ale nebyl na veletrhu, nýbrž na Výstavišti) a fronty na občerstvení.
Veletržní sleva. Skoro na všechno. A kamion z Ostravy před Lapidáriem.
Hned u vstupu do areálu Výstaviště nás přepadl naháněč distribuce Dobrovský - kupon na slevu 20%. Pak slečny z Vyšehradu. Stejná sleva na zboží na jejich stánku. Ještě před samotným Průmyslovým palácem, tedy mimo placený prostor knižního veletrhu, čekal na příchozí kamion, okrášlený polepy Knihcentrum.cz. Ostravský knižní magnát Petr Michálek (a jeho Pemic) neponechal nic náhodě a dobře udělal. Zaparkoval před Lapidáriem, kudy musel každý návštěvník veletrhu projít.
V pátek odpoledne to bylo fajn, na autogramiádu Václava Klause jsem ale nečekal.
Páteční Svět knihy mě překvapil tím, kolik lidí se po Průmyslovém paláci pohybuje. Hlavně virtuální (vyhořelé) levé křídlo bylo plné a vzduch tam byl spíš nedýchatelný než dýchatelný. Hned u vchodu do tohoto křídla trůnila před stánkem Euromedia Group pod (ne)bezpečnostním sklem velkoformátová Dalí Bible, v samotném stánku jednoho z největších producentů knih u nás vůbec mě třikrát oslovila náhončí Knižního klubu. Jako člověk, který poměrně dlouho dělal pro internetový bux.cz jsem (raději) dělal, že neslyším. U stánku Euromedie jsem naživo viděl Petra Jandu, zblízka na těch sedmdesát vypadá. Při autogramiádě se nicméně usmíval a ruka s propiskou se mu netřásla. Jsem zvědavý, co budu v sedmdesáti dělat já.
Nakladatelé se snažili...
Být sám, možná se zastavím déle u stánku nakladatelství Wales, u Fantom Printu, u prezentace Palmknih nebo eReadingu, možná bych si poslechl nějaké autorské čtení. Zcela určitě bych se zastavil u stánku Hostu nebo Arga. Kroky sedmileté dcery ale neomylně vedly ke stánkům, kde byly k mání magnetické záložky do knížek (jednu si vzala do matematiky, jednu do slabikáře) či zlevněné (už tradičně) časopisy s hračkou na pultu Egmontu. Pak mě dcera dotáhla ještě ke stánku Fragmentu, kde se zrovna podepisovali pánové Uhlíř a Svěrák a kde jsme trochu nakupovali a hodně dalšího jsme toho dostali zadarmo. Děkuji příjemným dámám z Fragmentu. Abych nezapomněl, ve druhém křídle jsme samozřejmě nemohli vynechat stánek Albatrosu.
... internetoví knihkupci na Svět knihy kašlou.
Jestli mě něco na knižním veletrhu Svět knihy překvapilo, byla to naprostá ignorance ze strany internetových knihkupectví. Knihcentrum.cz, které jako jediné bylo vidět, bylo mimo prostory veletrhu, ale bylo vidět hodně a určitě oslovilo mnoho potenciálních zákazníků. Další internetové knihkupce jsem neviděl. Ani na veletrhu, ani mimo něj. Na veletrhu mělo stánek několik kamenných knihkupectví, pár antikvariátů. Širokosortimentová internetové knihkupectví letos chyběla. Jestli to byl záměr, byl to chybný záběr. Bux.cz, Neoluxor.cz, Kosmas.cz, nově otevřený Dumknihy.cz knižního řetězce Kanzelberger - ani ty největší jsem na veletrhu nepotkal.
Kdo naopak nechyběl? Palmknihy a eReading.
Nechyběli naopak dva prodejci elektronických knih - o stánky Palmknih a eReadingu byl poměrně zájem. Stánek, který by představil platformu Wooky, na které běží například Ráj knih nebo ebux.cz, chyběl. Opět to považuji za chybu a hazard s budoucností. Ale asi zodpovědní lidé vědí, co dělají.
Celkový dojem? Bylo to fajn a těším se na další ročník.
-->
Reinhard Heydrich. Válečný zločinec, přesvědčený nacista, antisemita. Zastupující říšský protektor v Protektorátu Čechy a Morava, na kterého byl 27. května roku 1942 spáchán atentát. Muž, který poslal na smrt stovky českých vlastenců a který Čechy pohrdal.
Lina Heydrichová (rozená Lina von Osten) tvrdí, že všechno bylo jinak. Reinhard měl Čechy rád a vždy pro ně dělal jen to nejlepší. Na dobu války, kterou strávila se svojí rodinou na zámečku v Dolních Břežanech, vzpomíná jako na nejlepší dobu svého života.
Reinhard Heydrich miloval uniformu. Byl námořníkem. Vzdělaným námořníkem. Hovořil několika jazyky, hrál velmi dobře na housle, věnoval se sportu šlechticů - šermu. Sloužil několik let na válečném křižníku Berlin, propuštěn ze služby (vyhozen) byl poté, co jaksi pozapomněl své bývalé dívce oznámit, že už je bývalá, a začal si s Linou. Společenské konvence té doby byly neúprosné.
Když nemohl Heydrich nosit uniformu v armádě, oblékl si ji v SD, kterou založil v roce 1932 pro SS šéfa Heinricha Himmlera. K Hitlerově straně Heydricha přivedla Lina von Osten, pozdější paní Heydrichová.
Lina Heydrich: Můj život s Reinhardem
Kontroverzní a v mnoha ohledech skandální vzpomínková kniha Liny Heydrichové poprvé vyšla v Německu v roce 1976, a to pod názvem Můj život s válečným zločincem. Na začátku května vyšla německy podruhé, ve vydání obohaceném o nové fotografie a další materiály. 23. května (pravděpodobné datum vydání) by měla kniha Heydrichové vyjít poprvé i česky, její český název je Můj život s Reinhardem.
(oficiální text nakladatele) V roce 1976 byla vydaná v Německu velmi osobně napsaná kniha vzpomínek
Liny Heydrichové, kde si připomíná nejdůležitější milníky svého života a
zároveň odhaluje, jaké to bylo být manželkou Reinharda Heydricha.
Letos vychází tento kontroverzní titul v Německu podruhé a poprvé také
česky. Českému čtenáři se tak naskýtá výjimečná možnost poznat Reinharda
Heydricha, jednu z nejosudovějších postav českého národa, z úplně
jiného úhlu pohledu...
Memoáry doprovází úvodní slovo Heidera Heydricha, komentář Jaroslava
Čvančary a rozhovor Heidera Heydricha s reportérkou Hanou Benešovou.
Kniha je doplněna o unikátní a bohatou fotopřílohu z archivu rodiny
Heydrichů a badatele Jaroslava Čvančary. Mnoho fotografií je publikováno
vůbec poprvé.
Kniha Můj život s Reinhardem vychází 23. května 2012. Doporučuji.
-->
Červen se blíží, je třeba začít představovat červnové knižní tipy. Začnu se skvělým tipem na spekulativní román, román žánru "co by bylo, kdyby..." Co by se stalo, kdyby najednou někdo zaútočil elektromagnetickým pulsem, který nezabíjí, ale ničí infrastrukturu, na středně velké město kdekoli v západní světě?
William R. Forstchen: Vteřinu poté
William R. Forstchen je poměrně plodný americký spisovatel - píše scfi-fi, píše historickou beletrii, píše spekulativní romány. V České republice se s ním budeme moci setkat poprvé v červnu 2012, kdy mu v nakladatelství Knižní klub vychází román Vteřinu poté. Americké vydání (One Second After) vyšlo poprvé v březnu 2009 a ihned zaznamenalo obrovský úspěch - celých šest týdnů bylo v žebříčku nejprodávanějších knih podle New York Times.
Zajímavé téma, zajímavé zpracování - jak dlouho to potrvá, než se docela zhroutí společenský systém v průměrném americkém městě poté, co na něj kdosi zaútočí EMP zbraní (elektromagnetickým pulsem), která vyřadí vše elektronické, tedy vše, co pohání moderní společnost, z činnosti?
(oficiální anotace knihy) Vysloužilý armádní důstojník John Matherson se přestěhoval s rodinou do Black Mountain v Severní Karolíně. Nedávno ovdovělý John a jeho dvě dcery žijí v přívětivé maloměstské rutině. Jednoho dne ji však něco naruší – najednou přestanou fungovat všechny elektrické spotřebiče. Že by rozsáhlý výpadek? Pravda je však krutější, než by se zdálo – za vším je výbuch EMP, elektromagnetické bomby. A výpadek zdaleka nebude jen dočasný… Kdo přežije v zemi, která se z blahobytu rychle propadá do archaické společnosti? Docházejí léčiva, násilní vykradači se začínají organizovat do tlup, objevují se první fámy a domněnky o původcích útoku. Den za dnem ubíhá od propadu do temných časů, až se uzavře rok. Rok Johnova boje o zachování rodiny, života, budoucnosti… Strhující postapokalyptický román překvapí svou uvěřitelností a nepustí čtenáře, dokud se nedobere poslední strany.
William R. Forstchen: Vteřinu poté (ukázka z knihy)
Ukázka je z části knihy, kde si hrdinové začínají uvědomovat, že se patrně stalo něco divného, něco, co zcela vybočuje ze zaběhnutých kolejí, v nichž jejich životy do té doby běžely.
„Tati, je to nějaké divné.“ „A co?“ „Poslouchej.“ Zůstal na chvíli tiše stát. Byl klidný jarní večer, všude ticho až na občasné zapípání ptáčka nebo zaštěkání psa někde v dálce. To ticho bylo vlastně moc příjemné. „Nic neslyším.“ „No právě, tati. Vůbec není slyšet auta z dálnice.“ Otočil se na druhou stranu, k dálnici. Přes stromy nebylo vidět, ale Jennifer měla pravdu – panovalo tam absolutní ticho. Když tehdy dům koupili, čekalo je jedno zklamání, na které při prohlídce nepomyslel a které vyšlo jasně najevo hned první noc: dálnice byla necelý kilometr odsud a pořád tam duněla auta. Přestalo to jedině při nehodě nebo v zimě při sněhové vánici. „Asi nějaká bouračka,“ odpověděl. Nebylo to nic neobvyklého. Od města Old Fort se dálnice kroutila do kopce a skoro každý měsíc tam nějakému kamionu selhaly brzdy. Nebo nějací staří manželé ve dvanáctimetrovém obytném autě nevybrali jednu ze zatáček při klesání v místech, kde dálnice za Asheville míří dolů na jih k Piedmontu. Jednou se převrátil kamion s nebezpečným nákladem a doprava stála v obou směrech až do druhého dne. „Napřed jsme si to myslely taky, pane Mathersone, ale vypadá to tam vážně divně. To není normální dopravní zácpa. Prostě tam všude stojí auta. Shora z kopce je to vidět.“ „Jak to myslíš?“ „Prostě tam, tati, stojí všude fronty aut – u krajnice, uprostřed silnice, všude možně. Ale není to zácpa. Jenom nikdo nejede.“ Nesoustředěně poslouchal, zatímco vkládal hamburgery do housek a chystal je na talíře. „Nejspíš se stala nějaká nehoda až o kus dál a řekli lidem, ať zastaví a počkají,“ řekl. Holky přikývly a pustily se do jídla. John snědl první hamburger bez řečí a poslouchal to ticho. Bylo skoro strašidelné. Člověk by předpokládal, že něco bude slyšet. Jestli došlo k nehodě, měly by se ozývat policejní sirény. A taky by měla pořád jezdit auta po staré sedmdesátce. Kdykoliv byla zablokovaná dálnice, většinou jezdily po staré silnici policejní vozy a sanitky a taky všichni, kteří se snažili dálnici objet. Kdyby nic jiného, tak v tuhle denní dobu měli ti zatracení Jeffersonovic kluci nahoře na kopci ve zvyku prohánět se po lese na těch hrozných čtyřkolkách. Vzhlédl k obloze a trochu ho zamrazilo. V tuhle denní dobu zůstávaly za dopravními letadly stopy od trysek a přímo nad hlavami měli příletový koridor do Atlanty pro většinu letů ze severovýchodu. Na obloze bylo vždycky vidět alespoň dvě, tři letadla. Teď ale byla obloha čistě modrá. Po stopách tryskáčů nikde ani vidu. Nepříjemný pocit mrazení v zádech mu připomněl 11. září. Tehdy odpoledne bylo všude ticho, každý seděl doma a sledoval televizi a na obloze taky nebyla žádná letadla. Vstal, přešel k plotu a zaclonil si oči rukou proti večernímu slunci. Všiml si, že na úbočí hory Craggy Dome hoří les. Kouř stoupal přímo vzhůru. Odhadl to na dva a půl hektaru lesa v plamenech. A další požár propukl o hodně dál, na hřebeni pohoří Great Smoky Mountains. Dole ve městě neviděl sebemenší pohyb. Byl zvyklý, že dokud se koruny stromů úplně neolistí, je vidět dopravní světla na křižovatce State Street a Main Street. Teď ale nesvítila, a dokonce ani neblikala.
Ohlédl se na stojací hodiny. Touhle dobou vždycky projíždí „milionový vlak“. Říká se mu tak, protože vozí uhlí za víc než milion dolarů. Těží se v Kentucky a přepravuje se do elektrárny u Charlotte. Je to pořádný vlak, tahá ho pět dieselelektrických lokomotiv. Když byly holky malé, po večeři mívali rituál: bral je autem dolů k závorám, mávali strojvedoucím a dívali se za vlakem, jak se řítí k tunelu v průsmyku Swannanoa. Knihu Vteřinu poté vydává nakladatelství Knižní klub 7. června 2012.
Dvacátý týden roku dvoutisícího dvanáctého je na knižní novinky bohatý. Není se asi čemu divit, v Praze v tomto týdnu proběhne knižní veletrh Svět knihy, nakladatelé cítí, že se o jejich produktu (rozuměj o knihách) bude mluvit hlasitěji než jindy. Proto jest třeba vytáhnout skryté trumfy.
Které knižní novinky tento týden doporučuji? Zcela jistě skvostný román Každý umírá sám, finského Léčitele (další variaci na severské detektivní téma) a novinku autorky skvělých detektivek Patricie Cornwallové.
Hans Fallada: Každý umírá sám
Hans Fallada je pozoruhodná osobnost německé meziválečné literatury. Jeho životní osudy více rozebírám na blogu na idnes.cz, pokud vás zajímá, jak žil (či spíše nežil) autor legendárního Pijana, klikněte. Román Každý umírá sám je posledním Falladovým dílem, napsal jej za pouhé čtyři týdny v roce 1946 na objednávku nově vznikajícího východoněmeckého režimu, který si jej vybral za jednu ze svých budoucích kulturních elit. Román byl vydán až po Falladově smrti, a to značně upravený - co se nehodilo komunistickému režimu, bylo redakčně učesáno, kráceno, vynecháno. Teprve v roce 2011 vyšlo první kritické vydání Falladova stěžejního díla a stalo se vcelku nečekané - Hans Fallada ovládl žebříčky prodejnosti ve dvaceti zemích světa, stal se jedničkou na Amazonu. Prožil po několika desítkách let umělecké zmrtvýchvstání na mezinárodní scéně.
Inspirací pro napsání románu Každý umírá sám byly Falladovy osudy odbojářů, kteří se postavili nacistickému režimu. Jsou mezi nimi i osaměle žijící manželé Otta a Elise Hampelovi. Proti nacistickému režimu protestovali pohlednicemi - více než 200 jich umístili na veřejná místa, psali na ně výzvy k odmítání vojenské služby, k odmítání spolupráce s nacistickou stranou či ke svržení Hitlera. Celé dva roky po nich gestapo neúspěšně pátralo, nakonec byli manželé Hampelovy zatčeni, postaveni před Lidový soud a odsouzeni k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v roce 1943.
Na motivy románu Hanse Fallady natočil v roce 2004 režisér Dušan Klein třídílný televizní film I ve smrti sami. Pokud jste neviděli, doporučuji taktéž. Ale až po přečtení knihy. Má sice skoro k 600 stranám, ale čte se jedním dechem. Mimochodem, říká se, že když
otevřete knihu Thomase Manna, vstoupíte do velkého prosvětleného
domu. A že když otevřete knihu Hanse Fallady, vejdete okopanými
dveřmi do špatně větrané místnosti. Špatně větraná místnost Každý
umírá sám v sobě ale ukrývá literární skvost.
Koneckonců, posuďte sami, mám pro vás ukázku z jedné z posledních kapitol, v níž je Otto Hampel (v románu Otto Quangel) popraven - rozhoduje se, zda popravě unikne použitím kapsle s cyankáli, kterou má v ústech.
Hans Fallada: Každý umírá sám (ukázka):
Otto Quangel zlehka povzdychl.
Najednou stál vedle něj ředitel a něco říkal katovi. Otto Quangel upřeně hleděl na nůž a jen na půl ucha slyšel:" Jako popravčímu města Berlína vám předávám Ottu Quangela, abyste ho popravil touto gilotinou, jak nařizuje právoplatný rozsudek Lidového soudu..."
Hlas se nesnesitelně rozléhal. Světlo bylo oslnivě jasné...
Teď, pomyslel si Otto Quangel. Teď...
Ale neudělal to. Pokoušela ho strašlivá, mučivá zvědavost...
Jen ještě pár minut, pomyslel si. Musím vědět, jaké je to na tom stole...
"Tak do toho, starej brachu!" pobídl ho kat. "Netvař se takhle. Za dvě minutky to máš za sebou. Pamatovals na ty vlasy?"
"Jsou u dveří," odpověděl Quengel.
Za okamžik už ležel na stole, nohy pevně přivázané. Ocelové rameno se mu sneslo na záda a přitisklo mu ramena k podložce...
Ve vzduchu bylo cítit vápno, vlhké piliny a pach dezinfekce...
Ale především tu byl protivně nasládlý pach, který přehlušoval všechny ostatní pachy, nasládlý jako...
Krev..., pomyslel si Otto Quangel. Páchne to tu krví...
Slyšel, jak kat tiše šeptl: "Teď!"
Ale i když to šeptl tiše, že to tišeji ani nešlo, Otto Quangel přesto ono "Teď!" slyšel.
Slyšel také bzukot...
Teď! ozvalo se něco v něm a chtěl rozkousnout ampuli s cyankáli...
Ale začal dávit a proud zvratků v ústech strhl i skleněnou ampulku...
Bože, pomyslel si, čekal jsem moc dlouho...
Bzukot se změnil ve svist, svist v pronikavý výkřik, který musel být slyšet až ke hvězdám, až k božímu trůnu...
A nůž proťal vaz.
Hlava Otty Quangela padla do koše
Bezhlavé tělo leželo okamžik bez pohnutí, jako by bylo ohromené kouskem, který tu s ním sehráli. Potom se vzepjalo, zmítalo se mezi řemeny a ocelovým ramenem, katovi pomocníci se na něj vrhli a tlačili ho ke stolu.
Žíly na rukou mrtvého nabíhaly a pak se vše zhroutilo. Byla slyšet jen krev, syčící bublající a pleskající krev.
Tři minuty po dopadu gilotiny oznámil bledý lékař slabě se chvějícím hlasem smrt popraveného.
Odklidili mrtvolu
Otto Quangel už neexistoval.
Další dvě novinky, které byste tento týden měli na pultech knihkupectví vzít na zřetel, už jen ve zkratce.
Antti Tuomainen: Léčitel
Děj románu se odehrává v Helsinkách blízké budoucnosti, kdy fatální změna klimatu přinesla do zdejších ulic kromě přívalů vody také chaos, utečence, narůstající zločinnost a epidemie různých chorob. Dva dny před Vánoci zmizí beze stopy novinářka Johanna Lehtinenová. Policie, jíž se zoufale nedostává lidí a prostředků, se takovou "banalitou" odmítá zabývat. Proto se novinářčin manžel, básník Tapani Lehtinen, pustí do hledání sám, na vlastní pěst. Poměrně záhy odhalí, že manželčino zmizení souvisí s tím, že Johanna shromažďovala materiál o sériovém vrahovi, který systematicky vyvražďuje průmyslové magnáty včetně jejich rodin, úspěšně několik let uniká policii a nechá si říkat Léčitel.
Tapani však při zběsilé dvoudenní honbě za vražedným monstrem zároveň narazí v manželčině minulosti na několik velmi překvapivých a s Léčitelem úzce souvisejících okolností, o nichž za deset let trvání manželství neměl nejmenšího tušení.
Kniha Léčitel získala Clue Award za Nejlepší finský krimi román v roce 2011 a stala se okamžitě nejvíce diskutovanou knihou "crime-fiction" po celém světě. Práva na tento titul se ihned prodala do 20 zemí světa.
Patricia Cornwellová: Za řekou Styx
Vražda jedenáctileté dívenky Emily rozruší ospalé, poklidné městečko Black Mountain. Jeho obyvatelé si zakládají na své spořádanosti a mírumilovnosti, zločin tohoto typu je pro ně něco nepochopitelného – proto jsou schopni bez mrknutí oka odsoudit i zcela nevinného člověka. Místní policie si přizve na pomoc doktorku Kay Scarpettovou, detektiva Petea Marina a specialistu FBI Bentona Wesleyho.
Právě jim se totiž podařilo před časem odhalit mnohonásobného vraha, jehož rukopis se nápadně podobá novému případu. Sotva se však rozběhne vyšetřování, objeví se za podivných okolností další mrtvola…
Stopy vedou až do výzkumného ústavu, v odborných kruzích bizarně přezdívaného Umrlčí farma.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)